Ředitel vzrušeně mžikal tváří; měl patrně mnoho na srdci. Zatím Bliss diskretně koukal do okna, aby nějak dal najevo, že tu vlastně není. Věděl dobře, oč jde; už rok sledoval veliký Pelikánův zápas o život. Německá soutěž vraž¬dila den po dni tuto ohromnou řvoucí továrnu, která snad zítra utichne nadobro. Dělej co dě¬lej, Němci byli o třicet procent lacinější. Je tomu rok, co Pelikán rozšířil továrnu a investo¬val bláznivé peníze do nových strojů, aby zlev¬nil výrobu; koupil nové patenty a počítal, že výroba stoupne o polovinu. Nestoupla vůbec; bylo cítit odpor dělníků. Tu vrhl se Pelikán na nového nepřítele, brutalisoval důvěrníky a vy¬hnal je z práce; tím vyvolal dvě zbytečné stávky, na konec zvýšil mzdy a hleděl si koupit práci prémiemi. Náklad rostl nesmyslně a práce ještě ubylo; tiché nepřátelství mezi dělníky a fabrikantem propukalo v otevřený souboj. Před týdnem zavolal Pelikán důvěrníky a nabídl děl¬nictvu podíl ze zisku; dusil se při tom záštím, ale mluvil náramně krásně: zvyšte výrobu, mějte trochu dobré vůle a továrna bude napolo vaše. Důvěrníci odmítli. Tedy výluka, dobrá. Bliss věděl, že tím chce Pelikán jen nabrat de¬chu. Že se necítí poražen.

SUROVEC

Účtárna, zářící dvaceti žárovkami jako ope¬rační sál, drnčela a otřásala se lomozem továr¬ny; ale že už táhlo na šestou, úředníci vstávali a umývali si ruce: Tu zachrčel domácí telefon; účetní zvedl sluchátko a slyšel jediné slovo Bliss. Zavěsiv sluchátko, mrkl na mladého muže, který, opřen o pokladnu, svítě zlatými plombami, žvanil se dvěma, písařkami. Mladý muž ukázal všechny zuby, zahodil cigaretu a odešel.
Bera skokem tři schody, vyběhl do prvního patra. V předsíni nikdo. Bliss přešlapoval, za¬kašlal a pak pronikl dvojitými dveřmi do pra¬covny Pelikánovy. Viděl ředitele továrny stát u Pelikánova stolu, jako stojí voják u raportu. „Pardon,“ zavrčel honem a stáhl se nazpět. „Zůstat,“ letělo za ním. Ředitel v křečovitém tiku mžikal polovičkou obličeje, rozčilen samou pozorností; Pelikán psal a kousaje do doutníku, mluvil při tom trhaně a koutkem. Najednou hodil perem a řekl: „Zítra ohlásíte výluku.“
„To znamená stávku,“ poznamenal ředitel zasmušile.
Pelikán pokrčil rameny.

„Přijďte si -- za rok,“ zakončil posledním zbyt¬kem své praskající vůle.
„Za rok .: . bože...“ vzdychl Tyldin muž, a jeho bledé oči se zalily slzami.
„Sbohem,“ řekl Jiří, podávaje mu ruku. Tyldin muž neviděl podávané ruky. Šel ke dveřím, klopýtaje o židle, hmatal do prázdna po klice... „Sbohem,“ loučil se ve dveřích zlo¬meným hlasem, „a... děkuji vám.“
Jiří osaměl. Pot nesmírné slabosti vyvstal mu na čely. Složil ještě akta rozevřená na stole a zavolal bytnou; když přišla, přecházel po po¬koji a tiskl obě ruce k srdci; zapomněl už, co na ní chtěl.
„Počkejte,“ zavolal, když odcházela. „Přijde-li sem dnes... nebo - zítra, nebo kdykoliv má sestra Růžena, řekněte, že mi není dobře, a že... prosím, aby nikdo ke mně nechodil.“
Pak ulehnuv na svou starou pohovku, vyhle¬dal očima novou pavučinu, která přibyla v koutě nad jeho hlavou.

Tyldin muž

se zapotil studem a strachem. „Tady jsou... prosím... ty doklady, listy, co nám psal její muž a jiné dopisy... zachy¬cené...“
Růžena se zachytila dveří. „Ukažte,“ řekl Jiří, vzal listy, tvářil se, jako by chtěl číst první dopis, ale tu zmáčkl vše v hrsti a donesl Růženě. „Tady máš,“ řekl se zlým úsměvem, „a teď promiň. A do banky už nechoď... vy¬bírat; šla bys marně.“ Růžena ustupovala beze slova, s tváří popelavou.
„Tedy váš závod,“ pokračoval Jiří chraptivě, zavíraje dveře.
„Ano, vyhlídky jsou... nelepší, a kdyby byl kapitál... zatím ovšem bez úroků...“ „Poslyšte,“ přerušil ho Jiří bez okolků, „já vím, že je to všechno vaše vina; mám infor¬mace, že nejste opatrný, ani - ani kulantní „Já bych se vynasnažil,“ koktal Tyldin muž, hledě na něj psíma očima, jimž Jiří uhýbal. „Jak bych vám mohl důvěřovat?“ krčil Jiří rameny.
„Ujišťuji vás, že... bych si vážil vaší dů¬věry: ., a všemožně... Máme děti, švakře !“ Strašná, trapná lítost zmučila srdce Jiřího.

„Co si přejete?“ řekl netázavým tónem úřed¬níka.
Těžkopádný muž se zachvěl a dostal ze sebe „Já ... já ... totiž Tylda... posílá nějaké do¬kumenty... které jste si přál...“ a jal se zimničně hledati po kapsách.
„Naprosto nepřál,“ odkývl Jiří rukou. Na¬stala mučivá pausa.
„Tylda vám psala... švakře...“ začal ne¬šťastný továrník, rudna ještě více, „že náš zá¬vod, zkrátka, kdybyste se chtěl účastnit...“
Jiří ho úmyslně nechával tonouti.
„Totiž... věc není tak špatná, a kdybyste se účastnil, zkrátka, náš obor má budoucnost a... jako společník...“
Dveře se tiše otevřely a v nich stála Růžena. Zkameněla, když uviděla Tyldina muže.
„Co je ?“ zeptal se Jiří ostře: „Jirko,“ vydechla Růžena.
„Mám návštěvu,“ odbyl Jiří a obrátil se k svému hosti. „Prosím.“
Růžena se nehýbala.

Jiří už neposlouchal. Z dálky slyšel žaloby, výkřiky, plač... Cítil se bezmezně ponížen. Pe¬níze, peníze, ale copak šlo jenom o peníze? Kriste Pane, co se to stalo? Proč zhrubla usta¬raná a mateřská Tylda, proč křičí ta druhá, proč zhrublo a znechutilo se mé vlastní srdce ? Copak šlo vůbec o peníze? Pocítil divnou schop¬nost a skoro chuť urazit Růženu, říci jí něco surového, ponižujícího, pánovitého...
Vstal s jakousi lehkostí. „Počkej,“ řekl chladně. „To jsou mé peníze. A já,“ dokončil s velkolepým propouštěcím gestem, „si to roz¬myslím.“
Růžena vyskočila s očima plnýma úleku. „Ty -- ty...“ koktala. „Ale ovšem... rozumí se... Prosím tě, Jirko... ty's mně snad nerozuměl... to jsem nemínila...“
„Je dobře,“ uťal suše. „Říkám, že si to roz¬myslím.“
Blesk nenávisti šlehl očima Růženy; ale hryzla se do rtů, sklonila hlavu a odešla. Nazítří ho čekala doma nová návštěva: Tyl¬din muž, těžkopádný, rudý, plný rozpaků a psí pokory. Jiří se dusil hanbou a zlostí; a ani ne¬usedl, aby přinutil návštěvu státi.

„Nemusila si je udělat,

“ vykřikla drsně, dusíc se pláčem. „Vždycky nás okrádala, má ráda jen peníze! Pro peníze se vdávala, od malička se chlubila, že bude bohatá... Vždyť je hnusná, nízká, hloupá, - řekni, Jirko, co na ní je? Víš, jaká byla, když se jim vedlo lépe! Tlustá, na¬dutá, nepřátelská... A teď by si chtěla... vzít na mně... Jiří, ty bys to dovolil ? Ty mne zas vyženeš? Spíš se utopím, než bych šla zpátky!“
Jiří poslouchal s hlavou skloněnou k zemi. Ano, teď to děvče bojuje o všechno, o svou lásku, o své štěstí; pláče vztekem, její hlas zní vášnivou nenávistí ke všemu ostatnímu, k Tyldě, ale i k němu, který jí může vše vzíti. Peníze! to slovo jako bičem švihlo Jiřího, kdykoliv je řekla; připadalo mu nestoudné, špinavé, urឬlivé...
„... Bylo to pro mne jako zázrak, když's mně nabídl peníze,“ plakala Růžena. „Vždyť je to pro mne svoboda a všechno! Sám's mně je nabídl, Jirko, neměla je vůbec nabízet, kdybys mně je chtěl zase brát! - Teď, když na ně po¬čítám...“

Jiří odhodil dopis.

Bylo mu hořko a ošklivo. Z rozdělané práce na stole zavála na něj zou¬falá prázdnota, těžká koule hnusu stoupala mu do hrdla; i nechal všeho a šel k Růženě. Byl již na schodech před jejími dveřmi, ale tu mávl rukou, sestoupil a coural sám po ulicích. Viděl z dálky mladou ženu v kožišinách, zavěšenou do důstojníka; rozběhl se za nimi jako žárlivec, ale Růžena to nebyla. Viděl jasné ženské oči, slyšel smích na růžových rtech; viděl ženy zářící, zvo¬nící štěstím, důvěrné, plné radosti a krásy. Una¬ven vrátil se konečně domů. Na jeho pohovce ležela Růžena a plakala. Tyldin dopis válel se otevřen na zemi.
„Ta skrblice,“ vzlykala vášnivě, „že se ne¬stydí ! Chce tě okrást, Jirko, o všechno okrást; nedej se, nevěř jí ani slovo! Ty nemáš ponětí, jaká to je prohnaná a lakomá ženská ! Proč mne pronásleduje? Co jsem jí udělala? K vůli tvým penězům... mne... tak ostouzet! Jde jí jen... jen o tvé peníze! Vždyť je to hanba!“
„Má děti. Růženo,“ namítl Jiří tiše.

„Milý Jiří,

lituji, že jsme se rozešli v takovém nedoroz¬umění. Kdybys věděl vše, vím, že bys četl ji¬nak tento dopis. Jsme v zoufalém postavení. Kdyby se nám podařilo zaplatit teď padesát tisíc, byli bychom zachráněni, neb náš prů¬mysl má budoucnost a do dvou let se počne vypláceti. Dali bychom Ti všechny záruky pro budoucnost, kdybys nám teď půjčil pe¬níze. Byl bys spolumajitelem závodu a bral bys podíl z výnosu, až se začne vypláceti.
Přijď se podívat na náš závod, uvidíš sám, že má budoucnost. Poznáš také naše děti, jak jsou milé a hodné, pilně se učí a nepřeneseš přes srdce, abys jim zničil celou budoucnost. Aspoň pro ty děti to udělej, neb je to naše krev, a Karel už je velký a chytrý a má vel¬kou budoucnost. Odpusť, že tak píši, jsme celí rozčileni a věříme, že nás zachráníš a že budeš mít rád naše děti, neb máš dobré srdce. Přijď určitě. Až Tyldička vyroste, šla by ráda k strýčkovi za hospodyni, uvidíš, jak je milá. Nepomůžeš-li nám, můj muž to nepře¬žije a ty děti budou žebráci. Zdraví Tě, drahý Jiří, Tvá nešťastná sestra Tylda.
P. S. Stran Růženy jsi říkal, že jsem lhala. Až přijede můj muž do Prahy, přinese Ti do¬klady. Růžena si nezasluhuje Tvé podpory a šlechetnosti, neb dělá nám hanbu. Může se raději vrátit k svému muži, on jí odpustí, a ona nemusí ujídat chleba nevinným dětem.“

Blázen,

kdo by tam strčil jediný halíř; přišel by o všechno.“
„Proč mi to říkáš ?“
„Abys to věděl,“ nutila se do lehkého tónu. „Víš, ty jsi takový dobrák, nechal by se's třeba o všechno připravit...“
„To jsi hodná,“ řekl, nespouštěje s ní oči. Byla napiatá jako luk, hořela chutí říci ještě něco více, ale jeho pozornost ji tísnila; počala se bát, aby nešla příliš daleko. Prosila, aby jí našel nějaké místo, že nikomu, nikomu ne¬chce být na obtíž, že se omezí ve všem, že by nemusila mít tak drahý byt... Teď, teď snad navrhne, že by mu vedla domácnost! Čekal s tlukoucím srdcem, ale ona odvrátila oči do okna a začala s jiného konce.
Den nato přišlo psaní od Tyldy.

„Proč's ke mně nepřišel ?“ vyhrkla náhle. „Byla jsem dnes doma.“ Vycítil v tom doznání, které ho dojalo. Položil péro a obrátil se k ní; byla oblečena černě jako kajícnice, bledší než jindy, s ubohýma ručkama, sepjatýma na klíně, jež z dálky cítil chladnouti: „Je tu skoro zima,“ zabručel omluvně, a pokusil se hovořiti jako jindy, nedotýkaje se včerejšku. Odpovídala po¬korně a sladce jako vděčné děvčátko.
„Víš, ona Tylda,“ vydralo se jí z čista jasna. „Proto se jim vede tak špatně, že její muž je hlupák. Ručil za něho a pak musel platit... Je tím sám vinen, měl myslit sám na děti; ale když ničemu sám nerozumí ! Měl agenta, který ho okradl, a vůbec každému uvěří... Víš, že ho žalují pro zaviněný úpadek ?“
„Nevím nic,“ uhýbal Jiří; viděl, že na tohle myslila po celou noc, a bylo mu jaksi stydno. Růžena necítila jeho tichý odpor: přišla do ráže, celá se rozpálila a hned se vytasila se svými největšími kartami: „Chtěli už na mém muži, aby jim pomohl; ale on si opatřil zprávy a vysmál se... Tam prý dát peníze, řekl, to je rovnou vyhodit je; mají na tři sta tisíc pasiv...

Vždyť

„já jistě nic nechci než být svobodná ! Copak nemám právo, abych byla trochu šťastnější? Já chci tak málo, byla jsem tady tak šťastná, Jirko, a teď přijde ona
„Neboj se,“ řekl a šel rozsvítit lampu. Rů¬žena ihned přestala plakat. Díval se na ni po¬zorně, jako by ji viděl po prvé. Hledí k zemi, rty se jí chvějí; ah, jak je hezká a mladistvá! Má nové šaty, na rukou nové rukavičky napjaté k prasknutí, pod sukní vyhlížejí hedvábné pun¬čochy... Maličké, nervosní prsty si hrají s ni¬těmi roztrhaného povlaku na pohovce.
„Odpusť,“ řekl s povzdechem, „mám teď ně¬jakou práci.“
Poslušně vstala. „Ach, Jirko,“ začala a ne¬věděla dále. S rukama sepjatýma na prsou, rychlým a zmučeným pohledem, bledými rty stála tu jako obraz strachu. „Buď bez starosti,“ řekl krátce a sedl si ke své práci.
Den nato seděl nad svými akty až do sou¬mraku. Snažil se hladce a bezvědomě zapadnouti do mechanismu práce, nutil se dělati rychleji a rychleji, ale každým okamžikem se v jeho práci otvírala a šířila živá trhlinka bolesti. Vtom při¬šla Růžena. „Jen piš,“ zašeptala, „já tě nebudu vyrušovat.“ Seděla tichounce na pohovce, ale cítil stále na sobě její vášnivé a vybdělé oči.

„Nic,“ řekl ukolébán. „Byla tu Tylda,.“
„Tylda!“ opakovala a ztrnula. „Pusť,“ ozvala se po chvíli. „Co říkala ?“
„Nic.“
„Viď, mluvila o mně ? Říkala něco zlého ?“
„Tak – trochu.“
Růžena se dala do zlostného pláče. „Ta špi¬navá ženská! Nic, nic mně nepřeje! Copak já za to mohu, že se jim - vede špatně ? Přišla jistě jen proto, že... že... že nějak zvěděla, co's pro mne udělal ! Kdyby se jim vedlo lépe, ani by si na tebe nevzpomněla ! Je to tak hnusné ! Vše¬chno by chtěla pro sebe... pro své děti ... ty protivné děti!“
„Nemluv už o tom,“ prosil Jiří.
Ale Růžena plakala dále: „Chce mně všechno zkazit! Sotva jsem začala žít trochu lépe, už je tu, pomlouvá a chce mně vzít... Řekni, ty vě¬říš, co ti napovídala?“
„Ne.“

Musím už jít...

„ Tady máš tak temno... Ah bože, Jiří, tak na shledanou.“
Krev mu bušila ve spáncích, hrdlo měl se¬vřené; pokusil se o práci, ale sotva usedl, roz¬lámal vzteky držátko, vyskočil a běžel k Rů¬ženě. Vyběhl k ní uřícen a zazvonil; přišla ote¬vřít paní bytná, a že prý mladá paní už od rána je venku; má snad něco vyřídit?“
„Není třeba,“ zahučel Jiří a vlekl se domů, jako by nesl nesmírnou tíhu. Doma usedl nad akty, opřel hlavu o dlaně a začal studovat; ale míjela hodina, a on neobrátil ani stránku; při¬šel soumrak, setmělo se, a nerozsvěcel. Tu svěže, radostně zařinčel zvonek, v předsíni za¬šustěla sukně a do pokoje vtrhla Růžena. „Ty spíš, Jirko?“ smála se líbezně. „Bože, jak je tu tma! Kde jsi ?“
„He, pracoval jsem,“ vypravil ze sebe zaschle.
Pokoj zavoněl chladem a nesmírně jemnou vůní. „Poslyš,“ začala vesele.
„Chtěl jsem jít k tobě,“ přerušil ji, „ale mys¬lil jsem, že třeba nejsi doma.“
„Kde bych byla?“ podivila se upřímně. „Ah, tady je pěkně! Jirko, já jsem tak ráda u tebe!“ Dýchala z ní radost a mládí, jiskřila štěstím. „Pojď si sednout ke mně,“ prosila, a když sedl vedle ní na pohovce, vzala ho kolem krku a opakovala: „Já jsem tak ráda, Jirko!“ Opřel tvář o její chladnou kožišinku, zrosenou pod¬zimním mžením, nechal se slabě kolébat a mys¬lil si: Ať byla kdekoliv - co mně je konečně po tom? aspoň že přišla hned pak ke mně. Ale jeho srdce mřelo a svíralo se podivnou směsí pronikavé bolesti a sladké vůně.
„Co je ti, Jiříku?“ vykřikla ulekaně.

Jiřímu

se bolestně sevřelo srdce. To ho dosud nenapadlo. Ale Růženu také ne ! Bože, jak by byl šťasten! „Já bych to ani nechtěl,“ řekl příkře, přemáhaje se ze všech sil.
Tyldě se podařilo zvednout oči. „Ona by snad také nechtěla. Má tady... svého důstojníka. Přesadili ho do Prahy. Proto utekla... za že¬natým. To ti jistě neřekla.“
„Tyldo,“ řekl chraptivě, sežehuje ji očima, „ty lžeš !“
Tyldě se třásly ruce a tváře, ale ještě se ne¬vzdávala. „Uvidíš sám,“ koktala. „Ty jsi takový dobrák. Neříkala bych ti to, kdyby... kdyby mi tě nebylo líto. Růžena tě nikdy neměla ráda. Říkala o tobě, že jsi „Jdi pryč,“ křikl bez sebe vztekem, „pro Krista; dej mi pokoj!“
Tylda pomalu vstávala. „Měl bys... měl by si's nalézt lepší byt, Jirko,“ řekla s hrdinným klidem, „podívej se, co je tu špíny. Nechtěl bys košíček hrušek ?“
„Nic nechci.“

Růžena

„A Růžena je tady,“ řekla náhle polootázkou a marně se pokoušela zvednout oči. Ku podivu, kamkoliv se zahleděla, byla nějaká díra v ko¬berci, protržený povlak nábytku, ubohé a ne¬spravované stárnutí věcí... Skutečně, ani on, ani Růžena si takových věcí nikdy jaksi ne¬všimli. Tísnilo ho to, díval se stranou; styděl se jejích očí, pilných jako jehla a pomalých jako nekonečná starost.
„Utekla svému muži,“ začala bezcílně, „říká, že ji trápil. Snad trápil, ale... všechno má svou příčinu...“
„I on měl příčinu,“ šla dále, když se nedo¬čkala otázky. „Víš, Růžena je... já nevím.“ Umlkla, stehujíc těžkýma očima velikou díru v koberci. „Růžena je nehospodyně,“ začala po chvíli. „Ovšem, nemá děti, nemusí pracovat, o nic se nestará, ale...“
Jiří se mračně díval oknem.
„Růžena utrácela,“ soukala ze sebe Tylda, „dělala mu dluhy, a to víš... Všimnul si's, jaké má prádlo?“
„Ne.“ Tylda vzdychla a něco si stírala s čela. „Ty nevíš, co to stojí... Koupí si třeba kožišiny za tisíce; pak je prodá za pár set, aby zaplatila boty. Účty před ním schovávala; pak chodily žaloby... Ty o tom nevíš ?“
„Ne. Já s ním nemluvím.“
Tylda kývala hlavou. „Víš, on je divný, já neříkám... Ale když mu nespraví kousek prádla, že s něho všude padají nitě, a když sama chodí jako vévodkyně... A lže mu... A běhá s jinými...“
„Přestaň,“ prosil Jiří zmučen.
Tylda spravovala smutnýma očima potrhanou pokrývku na posteli. „Nenabídla ti... snad,“ ptala se nejistě; „že by ti vedla domácnost? že bys najal větší byt... že by ti vařila...“

Konečně

ji uložil; nebránila se jeho mateřsky směšné starostlivosti, nemohla už děkovat; ale když zvedl hlavu od balíku novin, v jejichž anoncích hledal byty a bytové kanceláře, našel její oči upřeny na sobě s nadšeným a strašným jasem, a jeho srdce se sevřelo štěstím: Tak ho zastihlo jitro.
Ano, byl to nový život. Jeho hrozné nevol¬nosti ho opustily, když rychle polykal svůj oběd, aby běhal po nesčíslných patrech, hledaje pokoj, když se vracel uřícen jako lovecký pes a blažený jako ženich, když v noci hltal akta nadpočetné práce, až konečně usínal ubit a na¬dšen bohatým dnem. Nicméně musil se spoko¬jit, ach, pokojem bez vyhlídky, sametovým a hnusným pokojem hříšně drahým, kde zatím uložil Růženu. Někdy ho sice uprostřed práce přepadala mdlobná slabost, víčka se mu chvěla, pot závrati zaléval mu čelo náhle zsinalé; ale dovedl se překonat, sevřel zuby a položil čelo na chladnou stolní desku, říkaje si umíněně unes! musíš unést! vždyť nežiješ jen pro sebe! - Opravdu, okříval den za dnem. Byl to nový život.
Až jednou dostal nečekanou návštěvu. Přišla jeho druhá sestra, Tylda, vdaná někde blízko za malého průmyslníka, kterému se nevedlo. Na¬vštěvovala ho vždycky, když přijela pro něco do Prahy, - dělala obchodní cesty, starala se o všechno; vždy poseděla s očima sklopenýma a uhýbavýma a mluvila sporými, tichými slovy o svých třech dětech a tisíci starostech, jako by na světě nebylo nic jiného. Dnes však se jí zděsil; dýchala těžce, stírala si stále pavučiny starosti a její prsty, znetvořené psaním a šitím, se dotýkaly jeho srdce drsnou soustrastí. Chvála bohu, vypravila ze sebe po částech, děti jsou zdravě a hodné; ale dílna stojí, stroje už nejsou k potřebě, právě na ně hledá kupce...