Vojtěch tvrdě spal

(byla listopadová noc, kdy je člověku dobře býti v posteli ), když náhle někdo zaklepal holí na jeho okno. Spáči zbyl ještě okamžik, aby dosnil svůj sen, v němž ťu¬kání hrálo jakousi roli rozhodující a zmatenou, a probudil se. A zase, zase! Spáč si přetáhl pe¬řinu přes uši a odhodlával se nic neslyšet. Než znovu zabubnovala hůl na sklo prudkým, a roz¬kazujícím způsobem. Vojtěch vyskočil z postele, otevřel okno a viděl dole na chodníku člověka s vyhrnutým límcem.
„Co tu chcete,“ křikl, vkládaje do svého hlasu nejzuřivější mrzutost.
„Uvař mně trochu čaje,“ odpovídal dole hlas chraptivě.
Spáč poznal svého bratra a konečně procitl. Surový chlad noci ho popadl za prsa. „Počkej,“ hodil dolů, rozsvítil a začal se honem oblékat. Teprve mezi strojením ho napadlo, že už po dvě léta s bratrem nemluví, pohádav se o jakési dědictví. Náhle se podivil jeho příchodu tolik, že se zapomněl obouvat. Seděl se střevícem v ruce a vrtěl hlavou. Proč jenom přišel ? Pa¬trně se mu něco přihodilo, pochopil konečně, i hodil na sebe šaty a vrhl se znovu k oknu. Bratr už nestál dole, byl až na rohu, odcházel; snad mu bylo Lekání příliš dlouhé. Tu vyřítil se Vojtěch do chodby, otevřel dům a běžel za ním.
Bratr odcházel spěšným krokem, neohlížeje se. „Karle,“ volal Vojtěch v běhu; byl si jist, že ho bratr slyší, ale že se nechce zastavit ani zpomalit krok. I pustil se za ním úprkem a vy¬křikoval rozčilen: „Karle, co to děláš, Karle... Ale tak počkej !“
Karel šel rychle dál. Třesa se zimou, polo¬oděn, vyjeven se Vojtěch zastavil. Teprve nyní cítil, že prší. Karel šel rovnou dál, a najedou se obrátil a stejně rychle se vracel přímo k bra¬trovi.
Tu chvíli Vojtěch při živém bohu nevěděl, co mu říci. Dvě léta se spolu zlobili. Byl to umí¬něný člověk. Tady teď stojí, svítí očima a kouše se do rtů...
„Tedy ty mně nechceš dát čaj,“ ozvat se Ka¬rel temně a hněvivě.
„Ale s radostí,“ vydechl Vojta úlevou. „Já jen chvilinku - - Pojď honem, hned ti uvařím.“
„Tak přece,“ ustřihl Karel hořce.
„Ale, bože,“ sypal Vojtěch horlivě, „jaképak... Dávno jsi mohl přijít. Já hned, cokoliv –
Chceš-li něco sníst - Já vždycky rád, jen řekni.“
„Děkuje, jen trochu čaje.“
„Mám slaninu, člověče, z Moravy, víš ? Nebo vejce - - Vždyť ani nevím, kolik je hodin! Karle, to už je doba, co jsme se neviděli, viď? Chtěl bys víno ?“
„Nechci.“
„Jak chceš, jen řekni. No tak vidíš... Dej pozor, tady jsou stupně !“
„Já vím.“

Byl nesmírně zmaten. Tohle místo lítosti ! Co se to děje? Krade jako straka, což o to, ale teď ji uráží, že to vím; nestydí se být zlodějkou, ale bolí ji jaksi ukrutně nedůtklivě, platí-li za ni... Je ta ženská blázen?
Ale ponenáhlu bylo mu jí víc a více líto. Tak vidíš, řekl si, každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš-li ji. Ach, jakou ne¬smírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách! Ach, jak je bolestně a křehce útlý ve svých špatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slyš pak, není-li to výkřik bolesti a urážky, který ti odpovídá ! copak nevidíš, že jda souditi vinníka, soudíš uraženého?
Z kuchyně bylo slyšet pláč tlumený peřinou. Chtěl vejít, ale bylo zamčeno; domlouval do dveří, huboval, chlácholil, avšak odpovídalo mu jen zavzlykání prudší a hlasitější. Vrátil se do svého pokoje, rozteskněn bezmocnou soustrastí. Tuhle leží ještě na stole nakradené věci, krásné nové košile, tolik prádla, památky, bůh ví co vše. hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opuštěný.

Sedl si,

ustrojen ve fraku, aby čekal. Bylo už ticho, nekonečné ticho v domě; slyšel z kuchyně každý Johančin krok, slyšel vzteklé bouchnutí víka, a ticho. Co je to? Vyskočil zděšen a na¬slouchal: dlouhé; hrozné zavytí něco zrovna nelidského; nyní se to drobí v štěkot hysteric¬kého vzlyku; je slyšet úder kolen o podlahu a tenké stenání. Johanka pláče. Byl sice na něco připraven, ale tohohle se nenadál... Stál s tlukou¬cím srdcem a poslouchal, co se tam, za zdmi, v kuchyni děje. Nic, jen pláč. Teď se Johanka vzpamatuje a přijde prosit.
Přecházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti; ale Johanka nešla. Chvílemi postál a naslouchal; její pláč se táhl v neochabující, pravidelné jedno¬tvárnosti jako vyti. Bylo mu úzko ze zoufalství tak strašného. Půjdu k ní, odhodlával se, a řeknu jí jenom: „Tak si to pamatujte, Johanko, a neplačte už; já na to zapomenu, budete-li hodná.“
Najednou prudké kroky, dveře práskají, ve veřejích pokoje stojí Johanka a vyje; strašno vidět její tvář naběhlou pláčem.
„Johanko,“ vypravil ze sebe.
„To... to jsem si... vysloužila,“ dere se z Johanky. „Místo uznání... Jako se zlodějkou... Taková hanba!“
„Ale, Johanko!“ vykřikl ustrašen, „vždyť jste mně vzala - tohle všechno, vidíte to? Vzala jste to nebo ne?“
Ale Johanka neslyší. „Jak si to mám dát líbit... Taková hanba! Prohlížet mně skříň... jako... nějaké... cikánce! Takovou hanbu udě¬lat mně, mně... ! Tohle neměl milostpán dělat... Nemá právo... urážet... Toho bych se... do smrti... do smrti nenadála! Copak jsem zlo¬dějka? Já, já že jsem nějaká zlodějka?“ vy¬křikla ve vášnivé bolesti. „Jsem nějaká zlo¬dějka? Já; z takové rodiny! To... to jsem ne¬čekala a... nezasloužila!“
„Ale - Johanko,“ řekl zchlazen, „mějte přece rozum: jak se tyhle věci dostaly do vaší skříně ? Je to vaše nebo mé ? Řekněte, osobo, je to vaše ?“
„Já nic nechci slyšet,“ vzlyká Johanka. „Kriste Pane, taková hanba!... Jako bych... Cikánka byla!... Prohlížet mně skříň... A na hodinu,“ vykřikla strašně rozčilena, „na hodinu jdu pryč. Ani do rána tu nezůstanu ! Ne... ne...“
„Ale vždyť já", namítal ustrašen, „vás nechci vyhnat. Zůstanete dál, Johanko. Co se stalo, nu, chraň bůh horšího... Vždyť jsem vám ani nic neřekl. Tak neplačte!“
„Vemte si jinou,“ dusí se Johanka pláčem, „já tu nebudu ani do rána! Copak už je člo¬věk... pes... aby si všechno dal líbit... Ne¬budu,“ vytekla zoufale, „kdybyste mně tisíce platil ! Spíš na dlažbě přespím...“
„Ale proč, Johanko,“ bránil se bezradně, „co¬pak jsem vám ublížil ? Tohle přec nemůžete zapřít...“
„Ne, neublížil,“ křičí Johanka ještě zraněněji. „To není ublížit... prohlížet skříně... jako zlo¬dějce! To nic není... To si mám nechat líbit... To mně ještě nikdo neudělal... takovou hanbu... Nejsem... nějaká poběhlice,“ zavyla křečo¬vitým pláčem a náhle utekla, práskajíc za sebou dveřmi.

Cestou mu zas přišla do hlavy Johanka. Vzru¬šil se rychlou chůzí a sestavoval si v mysli, co jí řekne. S neobyčejnou lehkostí se v něm vázaly dlouhé, energické a důstojné věty, celý diskurs přísného soudu a konečné blahovůle. Ano, blahovůle, neboť na konec jí odpustí. Nevyhodí ji na ulici. Johanka bude plakat a prosit, bude slibovat, že se polepší; vyslechne ji mlčky, ne¬pohnutě, ale na konec jí řekne vážně: Johanko, dávám vám příležitost napravit váš nevděk; buďte poctivá a věrná; víc na vás nechci. Jsem starý člověk a nechci být krutý.
Rozjařil se tím, že ani se nenadál a už byl doma, už odmykal dveře. Johanka ještě svítila. Jen tak maličko mrkl skrze záclonku do ku¬chyně, a hleďme! Co je to? Johanka rudá, opuchlá pláčem pobíhá po kuchyni a hází své věci do kufru. Užasl strašně. K čemu kufr ? Šel do svého pokoje po špičkách, zmaten, stísněn, jako zařezán. Copak se Johanka stěhuje?
Tuhle jsou na stole všechny ty věci, které mu nakradla. Dotýkal se jich, neměl z nich už nej¬menší radost. Aha, řekl si, Johanka našla, že jsem ji usvědčil ze zlodějství, a myslí si, že do¬stane výpověď na hodinu; proto už skládá. Dobrá, nechám ji při tom... do rána, ať je vy¬trestaná; teprve ráno s ní promluvím. Ale snad... snad ještě teď přijde odprosit! Bude mně tu plakat; padne na kolena a kdesi cosi. Dobrá, Johanko, nechci být krutý; můžete zůstat.

Ošklivilo se

mu to tak, že se počal honem strojit. Zítra jí povím co proto, řekl si; dnes jí stačí, najde-li, že jsem na všechno při¬šel. - Vzal si jednu z nových košil; byla tuhá jako z papíru a živou mocí nemohl dosáhnouti toho, aby zapial límeček. A Johanka se vrátí každým okamžikem.
Vklouzl honem do staré košile, nedbaje už, že je roztřepaná; a sotva dostrojen, vytratil se jako zloděj a hodinu se potloukal v dešti po uli¬cích, než byl čas jíti na banket. Na večírku byl osamělý; pokusil se navázat důvěrně se starými známými, ale sám bůh ví, jak ta léta se nakladla mezi něj a lidi; hleďme, vždyť si sotva roz¬umíme ! Ale neměl to nikomu ve zlé; postavil se stranou a usmíval se, oslněn světlem a ru¬chem... až se v něm neznámo odkud zrodilo nové leknutí: jak to vypadám! Vždyť tuhle z košile mi visí nitě, tuhle mám skvrny na fra¬ku, a jaké boty, můj bože! Byl by se propadl do země, hledal, kde se ukrýt; ale odevšad září skvoucí náprsenky, ach, kudy se nenápadně ztratit? Bál se, kdyby udělal krok ke dveřím, že by se všechny zraky k němu naráz obrátily. Potil se rozpaky; tvářil se, jako by nepohnutě stál, a zatím pracoval chodidly, aby se po centi¬metrech nepozorovaně přišoupal ke dveřím. Je¬den starý známý, božínku, kolega z gymnasia, se u něho zastavil: to ještě scházelo! Odpoví¬dal mu zmateně, div ho neurazil; oddychl si, když zase osaměl a měřil svou vzdálenost ke dveřím. Konečně vyvázl ven a běžel domů; ne¬byla ještě půlnoc.

Kuchyně zrovna svítila čistotou.

Tuhle je Jo¬hančina skříň; ale je zamčená a klíč nikde. Teď teprve se jak náleží zatvrdil ve svém úmyslu; hleděl vypáčit skříň kuchyňským nožem; roze¬dřel ji, ale neotevřel. Vytahal všechny zásuvky a hledal nějaký klíč; zkoušel všechny své vlastní klíče, aby konečně po půlhodinovém zu¬ření shledal, že skříň není vůbec zamčena a že se otvírá háčkem na boty.
Krásně srovnáno, nažehleno leželo prádlo v přihrádkách. A hnedle navrchu jeho šest no¬vých košil, ještě ovázaných modrou stuhou z krámu. V papírové krabici brož jeho ženy s. temným ametystem; otcovy perleťové knof¬líčky k manžetám; podobizna maminky na slo¬nové kosti - bože, i tohle se jí hodilo? Vy¬tahal ze skříně všechno; našel své punčochy a límce, kasetu mýdel, kartáčky na zuby, starou hedvábnou vestu, povlaky na polštáře, starou důstojnickou pistoli, kde co, i zakouřenou a sku¬tečně nepotřebnou jantarovou špičku. Byly to už jen trosky jeho garderoby; větší část se patrně dávno odstěhovala ke kudrnatému synovci. Zá¬pal hněvu pominul, zbyla jen vyčítavá tesknota Tedy tak je to... Johanko, Johanko, čím jsem si tohle od vás zasloužil !
Kus po kuse odnosil své věci do svého pokoje a rozložil je po stole; byla to důkladná výstava všeho možného. Co bylo Johančino, naházel v kuchyni zpátky do skříně; chtěl to dokonce pěkně srovnat, ale po jakýchsi pokusech od toho bezradně utekl, nechávaje skříň otevřenu jako po vyloupení. A pak se začal bát, že se Johanka vrátí a že na něm bude, aby s ní vážně promluvil...

Seděl uprostřed vytahaných zásuvek,

udý¬chán, umazán prachem, a držel v prstech jedi¬nou relikvii, která zůstala: tatínkův váček na peníze, pokrytý korálky, děravý už na, obou koncích. Kolik let musela takhle plenit, aby nic nevynechala! Byl zrovna bez sebe vztekem; kdyby mu teď přišla na oči, byl by ji udeřil do tváře. Co s ní udělám ? říkal si rozechvěn. Vy¬hodím ji na hodinu? Udám ji? Ale kdo mi zítra uvaří? Půjdu. do hostince, rozhodl se; ale kdo mi ohřeje vodu a zatopí? Vší mocí zaháněl tyto starosti: rozmyslím si to zítra, ubezpečoval se, něco se najde; vždyť nejsem na ní závislý! Nic¬méně skličovalo ho to tíže, než si doznával; jen vědomí křivdy a nutného trestu ho okřídlovalo jakousi odvahou.
Když se nešeřilo, sebral se tak dalece, že šel do kuchyně a řekl Johance lhostejným hlasem: „Musíte jít tam a tam,“ a nyní jí uložil jakési složité a dlouhé, málo pravděpodobné poslání, které prý musí hned vyřídit a které si byl ve¬lice pracně vymyslil. Paní Johanka neřekla nic a měla se k odchodu jako trpící oběť. Konečně za ní zapadl zámek a on zůstal sám. S tlukou¬cím srdcem šel po špičkách ke kuchyni a váhal ještě, ruku na klice; padla na něj panika studu, cítil, že se nikdy neodhodlá otevřít její skříň; připadal si jako zloděj. Ale když už myslel, že toho nechá, přišlo to samo sebou: otevřel a vešel.

Než jedno mu nešlo do hlavy:

proč by mi kradla mé věci ? Co by s nimi dělala ? Aha, vzpo¬mněl si náhle se zlobným uspokojením. To je to! Má kdesi synovce, kterého má ráda blázni¬vou tetčí láskou; což jsem nemusel bezpočtu¬krát vyslechnout její tlachání o tomto výkvětu lidství? Počkejme, tuhle mi dokonce ukazovala jeho fotografii: kudrnaté vlasy, nos nahoru a jakýsi obzvláště drzý knírek; nicméně utírala si oči pýchou a pohnutím. Tedy tam, řekl si, putuje mé všechno ! - Popadl ho hrozný vztek; běžel do kuchyně a křičel na Johanku cosi jako „zatracená bábo“ a zase utekl, nechávaje ji zd쬚eně vyvalovat slzivé, kulaté oči staré ovce.
Ostatek dne s ní nemluvil; vzdychala uraženě a bouchala vším, co jí přišlo do rukou, nechá¬pajíc ani za mák, co se děje. Odpoledne podnikl revisi všech zásuvek a skříní; bylo to hrozné; upamatovával se na to i ono, co kdysi měl, na některé rodinné památky, které mu teď při¬padaly neobyčejně vzácné. Nebylo tu už nic, nic, nic z toho všeho. Jako po vyhořeni. Bylo mu zrovna do pláče zlostí a opuštěností.

že teprve teď, po tolika letech, mu přišlo do hlavy, že je soustavně vykrádán, stalo se tak dostal ráno pozvání, aby šel do jakési společ¬nosti na banket. Bože, po léta nikde nebyl, jeho přátel je tak úzký kroužek, že neočekávané po¬zvání ho docela zmátlo; byl bez míry potěšen i postrašen. Začal především hledat, má-li ně¬jakou dostatečně skvělou košili; vyndal všechny z prádelníku, ale nebylo jediné, která by nebyla roztřepená na lemu rukávů nebo na náprsence. Zavolal Johanku a ptal se, nemá-li někde lepší kus prádla.
Paní Johanka polkla, mlčela chvíli a pak pro¬hlásila ostře, že už si pán beztoho musí koupit nové, že ona nestačí spravovat, že už to jsou hotové pavučiny... Měl sice nejasné vědomi, že něco kupoval nedávno, ale nebyl si jist, i mlčel; a hned se začal strojit, aby je tedy šel koupit. A když už byl jednou v „dělání pořádku", vy¬tahal z kapes staré papíry, aby je schoval nebo zahodil. A mezi nimi byl poslední účet za košile zaplaceno dne toho a toho. Před sedmi nedě¬lemi. Před sedmi nedělemi půl tuctu nových košil. To byl celý jeho objev.
Nešel už nakupovat, ale coural po pokoji a přemítal. Díval se nazpět do tolika, tolika let sa¬moty; od smrti jeho ženy mu Johanka hospo¬dařila a nikdy, ani na okamžik mu nepřišlo po¬dezření nebo nedůvěra; ale teď ho pronikla úzkost, že byl okrádán po celou tu dobu. Roz¬hlížel se kolem sebe; nemohl říci, co tady chybí, ale viděl najednou, jak je tu prázdno a pusto, a hleděl se rozpomenout, že kdysi tu bývalo víc věcí, víc důvěrnosti, více všeho... Pln nepokoje otevřel skříň, kde byly uloženy památky po jeho ženě: šaty, prádlo... Bylo tu několik chatrných kousků, ale dechla z nich celá minulost; bože, co všechno tu vlastně nebožka nechala? Kam se vše podělo?
Zavřel skříň a nutil se myslet na jiné věci; na příklad na banket dnes večer. Ale ta minulá léta se vracela neústupně. Zdála se nyní opuštěnější, trpčí, ubožejší, než když je žil; byla najednou jakoby vypleněna, a vála z nich trýzeň nejpustší. Ba, býval v nich časem i spokojen, ukolébán, jako v dřímotě; ale teď zděšen viděl tu dřímotu člověka osamělého, kterému cizí ruce kradou i tu podušku pod hlavou; i zasteskl si rozryt bo¬lestí prudší, než jakou kdy zažil ode dne... ode dne, kdy se navrátil z pohřbu. Připadal si náhle stár a zemdlen jako ten, ke komu byl život příliš krutý.

KOŠILE

Třeba že chtěl myslet na docela jiné a ne¬konečně vážnější věci, vracela se mu neodbytně nepříjemná myšlenka: že jeho hospodyně ho okrádá. Tolik let byla u něho, a už docela si zvykl nestarati se o to, co má. Tuhle je skříň; ráno se otevře a vezme se svrchu čistá košile; čas od času, neznámo v jakých obdobích, přijde paní Johanka a roztáhne před ním roztrhanou košili; a že prý už všechny jsou takové, a že si pán musí koupit nové. Dobrá, pán tedy jde a koupí půl tuctu košil v prvním krámě, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, že cosi nedávno kupoval. Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné. A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem. Všechno se musí časem ob¬novovat; ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhvíco se s tím děje: věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník: klátí se tam několik obnošených a zvadlých obleků, na, kterých ani nepoznáš, kdys je dal šít. Ale jen když není potřeba se o nic starat: paní Johanka myslí na všechno.

„Což o to,“

drtil Ježek rozpačitě, „to víš, není to mnoho... Ale ona by se uskromnila, mluvili jsme již o tom... Kdybys věděl, jak nám ne¬záleží na penězích ! Tomu ty nerozumíš, Peli¬káne, tady jsou jiné a větší věci... Jí jsou pe¬níze tak jedno! Vidíš, ani nechce o tom mluvit, jak to bude... potom. Vždyť ona přímo pohrdá penězi,“
„Ale jak si to ty představuješ?“
„Já? Vidíš, ty jsi z jiné rasy než my, ty do¬vedeš myslet jen na ty hmotné věci - - Lucy je tolik nad tebou! Ani špendlík by si od tebe neodnesla, kdybys ji pustil. Hlavně já to nechci, rozumíš ? Byl by to pro ni docela nový život...„
Rudý uhlík doutníku se zvedal do výše. „ško¬da,“ řekl Pelikány „rád bych tě poslouchal dál; ale musím do továrny. Tak poslyš, Ježku.“
„Vždyť to tvé bohatství ji svazuje!“
„Ano. Tedy ty požádáš o přeložení. Servus, Ježku. A přijdeš-li ještě k nám, nechám tě vy¬hodit. Pokud budeš v Praze, nediv se, že tě bude někdo sledovat. A nechoď po navigaci, aby tě někdo neshodil do řeky. S mou ženou už mluvit nebudeš.“
Ježek těžce oddychoval. „Nepůjdu z Prahy!“ „Pak půjde ona. Chceš-li to k tomu dohnat... Ale s mou ženou už se nesetkáš. Servus.“
Když pak po chvíli šla domovnice toho domu s půdy, našla na schodech seděti pána v kožiše. „Není vám dobře?“ ptala se účastně.
„Ano... ne...“ řekl pán, jako by se probou¬zel. „Prosím vás, paní, zavolejte mi drožku.“ Letěla pro drožku, a když těžce vstupoval do vozu, zdálo se jí, že je snad opilý. Pelikán dal kočímu adresu svého bytu, ale za chvíli mu za- klepal na záda: „Obraťte, jedu do továrny.“

„Má žena

musí mít pokoj,“ mluvil Pelikán. „Doufám, že se neodvážíš jí psát... ze svého příštího působiště.“
„Nepůjdu odtud,“ ozval se Ježek chvějícím se hlasem. „Dělej si co chceš, ale já nepůjdu. Já vím, že se na to díváš... Ty nevíš, co to je! Ty vůbec nechápeš...“
„Nic nechápu,“ řekl Pelikán, „jen to, že musí být konec. Nic, nic... z toho nekouká. Musíš jít odtud.“
Ježek vyskočil. „Vrať jí svobodu,“ drtil vᚬnivě, „pusť, pusť ji z té tvé zlaté klece! Ne¬prosím tě pro sebe; ale měj slitování s ní ! Člo¬věče, jednou v životě měj srdce! Necítíš, že ona tě nesnese, že je zoufalá vedle tebe? Proč ji chceš vázat ? Ani myšlenku nemáte společnou, ani jediný zájem! Pověz, máš jí vůbec co říci, máš, co bys jí dal více než... peníze ?“
„... Nemám,“ ozvalo se ze tmy.
„Vrať jí svobodu ! Já vím... ona ví, že ji snad máš svým způsobem rád, ale to není to... A vůbec poslední měsíce... Jste si tak cizí! Hleď, kdybys svolil k rozvodu!“
„Ať požádá sama.“
„Ah, copak to nechápeš ? Nemá odvahy, ne¬může ti sama říci... Jsi k ní tak štědrý ! Ty jí nerozumíš, nevíš, jak je citlivá; spíš umře, než aby ti řekla... Je tak nesmírně jemná a... zá¬vislá ! Nedovede sama... Vidíš, kdybys jí řekl sám, že ji propouštíš! Jde tu o její štěstí... Pe¬likáne, já vím, ty nejsi zvyklý na řeči o lásce; pro tebe jsou to snad fráze a vůbec... ty ne¬můžeš takové ženě rozumět! Vždyť ani ty nejsi
šťasten ! Pověz, co z ní máš ? K čemu ti je ? Je¬nom ji mučíš svou pozorností... Copak necítíš, jak je to hrozné?“
„Ty by sis ji potom vzal, ne ?“ ozval se Pe¬likán.
„Ani nevím, - bože, jak rád,“ vyhrkl Ježek s nesmírnou úlevou naděje. „Kdyby jen svolila,! Na nic bych nemyslil, než na její štěstí... Kdy¬bys věděl, jak si rozumíme ! Jen kdyby se od¬hodlala,“ mluvil skoro už pláče radostí, „všechno bych pro ni udělal... Vždyť jsem jako blázen, dýchám pro ni... člověče, ty nevíš... Neměl jsem tušení, že je možno tak milovat!“
„Kolik máš ?“
„Cože ?“ ptal se Ježek zmaten.
„Kolik máš příjmu?“

Praha.

Pelikán vyběhl z nádraží a jel přímo k Ježkovi. Bez dechu zazvonil u jeho dveří. „Pan profesor není doma,“ hlásila bytná, „ale přijde brzo od oběda, asi o půl třetí...“
„Počkám,“ zahučel Pelikán a sedl v Ježkově pokoji.
Tři dávno odbily a táhla se čtvrtá; Ježek se nevracel. V pokoji se začalo stmívat. Pelikán supěl, jako by ho někdo honil. Snad už při jel pozdě. Konečně dlouho po čtvrté se rozletěly dveře a Ježek stanul na prahu; poznal Pelikána a ustrnul.
„Ty..., tu čekáš,“ vypravil ze sebe čímsi, co bylo stěží hlasem. „Vždyť's odejel!“
Pelikánovi se rázem vrátila rozvaha. „Jak to víš, že jsem odejel?“ zeptal se chladně.
Ježek pochopil, že se přeřekl; zrudl a jeho čelo se zrosilo úzkostí, ale neřekl ani slova. „Vrátil jsem se už,“ začal Pelikán po chvilce, „a chci teď dát něco do pořádku. Dovol, abych si zapálil.“
Ježek mlčel; jeho srdce bouchalo tak, že snad to musí být slyšet, a bubnoval třesoucími se prsty po stole, aby to přehlušil. Plamínek sirky jasně ožehl tvrdou masku Pelikánovu s přimhouře¬nýma očima a surovými čelistmi.
„Zkrátka,“ ozval se Pelikán, „musí s tím být konec, rozumíš ? Požádáš o přeložení.“
Ježek stále ještě mlčel.

„Mohl bych dostat vůz ?“
„Ne.“
Jedenáct hodin, vzpomněl si Pelikán. Teď, právě teď se mají setkat na navigaci u Troje. Viděl dlouhou kamennou hráz, Lucy se odvrací k šedé vodě a pláče do kapesníku. Snad se teď právě rozhodují, šílení, bez rozumu, snad teď ne¬smyslná Lucy volí svůj osud, zatím co já tady –
Vyskočil beze smyslů: „Musíte mi sehnat vůz!“ Mladík odešel bruče. Pelikán stál před hospodou se srdcem tlukoucím, hodinky v ruce. Bože, což nikdo nepřijede? Zuřil netrpělivostí, deset minut uteklo nadarmo. Konečně přihrčela selská košatinka, tažená bílým. koníčkem. Peli¬kán se do ní vrhl křiče: „Rychle! Dostanete co chcete, stihnete-li vlak !“ „No dyť,“ odpovídal děda kočí a mírně pobídl koně.
Po silnici nahoru dolů drkotá košatinka,. „Rychleji,“ křičí Pelikán, a tu děda po každé vlídně potrhne otěžemi a bílá kobylka plete no¬hami trochu rychleji. Tu zvedne se za dědou mo¬hutné tělo, vytrhne mu opratě, bič švihne koně a švihá, švihá, švihá po hlavě, po nohách, po hřbetě... Ubohý koník vyrazil a hnal se po sil¬nici, bičován do krve. Tam už je trať; ale na ohybu silnice narazilo zadní kolo na milník, ká¬men se vypáčil a vůz se poroučel na bok: zadní kolo se ulomilo jako hračka. Tu vykřikl Pelikán vztekem, uhodil koně pěstí po hubě a jak byl, v kožiše, běžel šíleným tryskem k nádraží. Vlak právě vjížděl do stanice.
„Udělat, udělat, udělat,“ skandují údery kol. Pelikán v přeplněném vagoně, pokryt valící m se potem, dupe a zatíná pěsti v běsném záchvatu netrpělivosti. Jak je to pomalé, pomalé, pomalé proti lidské vůli! Staničky se šinou nazad, odvíjí se stromořadí, můstek, les, věc za věcí, telegrafní tyče - - - Pelikán vytrhl okno a díval se přímo pod kola vlaku: zde aspoň nekonečný pás štěrku a pražců se řítí opilou, zuřivou, slepou rychlostí jako v horečném snu.