Cestou mu zas přišla do hlavy Johanka. Vzru¬šil se rychlou chůzí a sestavoval si v mysli, co jí řekne. S neobyčejnou lehkostí se v něm vázaly dlouhé, energické a důstojné věty, celý diskurs přísného soudu a konečné blahovůle. Ano, blahovůle, neboť na konec jí odpustí. Nevyhodí ji na ulici. Johanka bude plakat a prosit, bude slibovat, že se polepší; vyslechne ji mlčky, ne¬pohnutě, ale na konec jí řekne vážně: Johanko, dávám vám příležitost napravit váš nevděk; buďte poctivá a věrná; víc na vás nechci. Jsem starý člověk a nechci být krutý.
Rozjařil se tím, že ani se nenadál a už byl doma, už odmykal dveře. Johanka ještě svítila. Jen tak maličko mrkl skrze záclonku do ku¬chyně, a hleďme! Co je to? Johanka rudá, opuchlá pláčem pobíhá po kuchyni a hází své věci do kufru. Užasl strašně. K čemu kufr ? Šel do svého pokoje po špičkách, zmaten, stísněn, jako zařezán. Copak se Johanka stěhuje?
Tuhle jsou na stole všechny ty věci, které mu nakradla. Dotýkal se jich, neměl z nich už nej¬menší radost. Aha, řekl si, Johanka našla, že jsem ji usvědčil ze zlodějství, a myslí si, že do¬stane výpověď na hodinu; proto už skládá. Dobrá, nechám ji při tom... do rána, ať je vy¬trestaná; teprve ráno s ní promluvím. Ale snad... snad ještě teď přijde odprosit! Bude mně tu plakat; padne na kolena a kdesi cosi. Dobrá, Johanko, nechci být krutý; můžete zůstat.