„Má žena

musí mít pokoj,“ mluvil Pelikán. „Doufám, že se neodvážíš jí psát... ze svého příštího působiště.“
„Nepůjdu odtud,“ ozval se Ježek chvějícím se hlasem. „Dělej si co chceš, ale já nepůjdu. Já vím, že se na to díváš... Ty nevíš, co to je! Ty vůbec nechápeš...“
„Nic nechápu,“ řekl Pelikán, „jen to, že musí být konec. Nic, nic... z toho nekouká. Musíš jít odtud.“
Ježek vyskočil. „Vrať jí svobodu,“ drtil vᚬnivě, „pusť, pusť ji z té tvé zlaté klece! Ne¬prosím tě pro sebe; ale měj slitování s ní ! Člo¬věče, jednou v životě měj srdce! Necítíš, že ona tě nesnese, že je zoufalá vedle tebe? Proč ji chceš vázat ? Ani myšlenku nemáte společnou, ani jediný zájem! Pověz, máš jí vůbec co říci, máš, co bys jí dal více než... peníze ?“
„... Nemám,“ ozvalo se ze tmy.
„Vrať jí svobodu ! Já vím... ona ví, že ji snad máš svým způsobem rád, ale to není to... A vůbec poslední měsíce... Jste si tak cizí! Hleď, kdybys svolil k rozvodu!“
„Ať požádá sama.“
„Ah, copak to nechápeš ? Nemá odvahy, ne¬může ti sama říci... Jsi k ní tak štědrý ! Ty jí nerozumíš, nevíš, jak je citlivá; spíš umře, než aby ti řekla... Je tak nesmírně jemná a... zá¬vislá ! Nedovede sama... Vidíš, kdybys jí řekl sám, že ji propouštíš! Jde tu o její štěstí... Pe¬likáne, já vím, ty nejsi zvyklý na řeči o lásce; pro tebe jsou to snad fráze a vůbec... ty ne¬můžeš takové ženě rozumět! Vždyť ani ty nejsi
šťasten ! Pověz, co z ní máš ? K čemu ti je ? Je¬nom ji mučíš svou pozorností... Copak necítíš, jak je to hrozné?“
„Ty by sis ji potom vzal, ne ?“ ozval se Pe¬likán.
„Ani nevím, - bože, jak rád,“ vyhrkl Ježek s nesmírnou úlevou naděje. „Kdyby jen svolila,! Na nic bych nemyslil, než na její štěstí... Kdy¬bys věděl, jak si rozumíme ! Jen kdyby se od¬hodlala,“ mluvil skoro už pláče radostí, „všechno bych pro ni udělal... Vždyť jsem jako blázen, dýchám pro ni... člověče, ty nevíš... Neměl jsem tušení, že je možno tak milovat!“
„Kolik máš ?“
„Cože ?“ ptal se Ježek zmaten.
„Kolik máš příjmu?“