Domů přišel

na pohled klidný. Večeře byla zamlklá a uhýbavá; Lucy nemluvila, čímsi sklí¬čeně zabrána, a sotva snědla několik soust, chtěla odejít. „Počkej,“ řekl a přistoupil k ní s hořícím doutníkem, aby se jí podíval do očí.
Lucy zvedla k němu oči náhle plné odporu a hrůzy. „Nech mne,“ prosila a předstírala kašel, jako by ji kouř dusil.
„Kašleš, Lucy,“ řekl, nespouštěje s ní oči. „Musíš jet odtud.“
„Kam,“ šeptala zděšeně.
„Do Italie, k moři, kamkoliv. Musíš do lázní. Kdy pojedeš ?“
„Nepojedu,“ vykřikla prudce. „Já nikam ne¬chci ! Vždyť mně nic není“
„Jsi bledá,“ pokračoval s neodchýleným po¬hledem pátrání. „Neslouží ti to tady. Musíš se dva, tři roky léčit.“
„Nikam, nikam, nikam nepůjdu,“ vyhrkla strašně vzrušena. „Prosím tě, co... Nepůjdu,“ vykřikla hlasem plným slz a vyběhla z pokoje, aby nepropukla v pláč.
Pelikán s rameny skloněnými odešel do své pracovny.