„To znamená stávku,“ pokoušel se ředitel za¬čít ještě jednou.
„Bliss !“ křikl Pelikán, jako se volá na milého psa, a dal se do psaní.
Ředitel se poroučel, váhaje jako ten, kdo by měl býti ještě zavolán zpátky; ale Pelikán ne¬slyšel.
Bliss opřel se tiše o skříň a čekal; usmíval se na své lesklé boty, na své nehty, na vzorec ko¬berce ... Jeho sladké, židovské oči se mhouřily jako u blažené kočky, napolo uspané teplem a šustěním pera po papíře.
„Pojedete do Německa,“ ozval se Pelikán; ne¬přestávaje psát.
„Kam?“ usmívat se Bliss.
„Ke konkurenci. Podívat se... Vy víte, nač.“ Bliss se polichoceně usmál. Byl to průmyslový špion a rozený vyzvědač. Kdyby se byl našel státník, který by ho použil s jeho měkkou ele¬gancí, úžasnou drzostí a dívčíma očima, byl by sloužil kterékoliv politice nebo zradě; takto však brousil po všech zemích, vpíjeje do svých při¬mhouřených, usměvavých očí tajemství prů¬myslových organisací, výroby, patentů a trhů, aby je prodával konkurenci. Byl s podivnou vděčností oddán Pelikánovi, který ho byl ob¬jevil v ubohé bídě polského utečence a postavil na nohy. Nyní chápal, že jde o to, zahrát špatný kousek německé soutěži; bylo to po¬prvé, že ho Pelikán sám požádal o takovou službu.