„Přijďte si -- za rok,“ zakončil posledním zbyt¬kem své praskající vůle.
„Za rok .: . bože...“ vzdychl Tyldin muž, a jeho bledé oči se zalily slzami.
„Sbohem,“ řekl Jiří, podávaje mu ruku. Tyldin muž neviděl podávané ruky. Šel ke dveřím, klopýtaje o židle, hmatal do prázdna po klice... „Sbohem,“ loučil se ve dveřích zlo¬meným hlasem, „a... děkuji vám.“
Jiří osaměl. Pot nesmírné slabosti vyvstal mu na čely. Složil ještě akta rozevřená na stole a zavolal bytnou; když přišla, přecházel po po¬koji a tiskl obě ruce k srdci; zapomněl už, co na ní chtěl.
„Počkejte,“ zavolal, když odcházela. „Přijde-li sem dnes... nebo - zítra, nebo kdykoliv má sestra Růžena, řekněte, že mi není dobře, a že... prosím, aby nikdo ke mně nechodil.“
Pak ulehnuv na svou starou pohovku, vyhle¬dal očima novou pavučinu, která přibyla v koutě nad jeho hlavou.