Jiří odhodil dopis.

Bylo mu hořko a ošklivo. Z rozdělané práce na stole zavála na něj zou¬falá prázdnota, těžká koule hnusu stoupala mu do hrdla; i nechal všeho a šel k Růženě. Byl již na schodech před jejími dveřmi, ale tu mávl rukou, sestoupil a coural sám po ulicích. Viděl z dálky mladou ženu v kožišinách, zavěšenou do důstojníka; rozběhl se za nimi jako žárlivec, ale Růžena to nebyla. Viděl jasné ženské oči, slyšel smích na růžových rtech; viděl ženy zářící, zvo¬nící štěstím, důvěrné, plné radosti a krásy. Una¬ven vrátil se konečně domů. Na jeho pohovce ležela Růžena a plakala. Tyldin dopis válel se otevřen na zemi.
„Ta skrblice,“ vzlykala vášnivě, „že se ne¬stydí ! Chce tě okrást, Jirko, o všechno okrást; nedej se, nevěř jí ani slovo! Ty nemáš ponětí, jaká to je prohnaná a lakomá ženská ! Proč mne pronásleduje? Co jsem jí udělala? K vůli tvým penězům... mne... tak ostouzet! Jde jí jen... jen o tvé peníze! Vždyť je to hanba!“
„Má děti. Růženo,“ namítl Jiří tiše.