Jiřímu

se bolestně sevřelo srdce. To ho dosud nenapadlo. Ale Růženu také ne ! Bože, jak by byl šťasten! „Já bych to ani nechtěl,“ řekl příkře, přemáhaje se ze všech sil.
Tyldě se podařilo zvednout oči. „Ona by snad také nechtěla. Má tady... svého důstojníka. Přesadili ho do Prahy. Proto utekla... za že¬natým. To ti jistě neřekla.“
„Tyldo,“ řekl chraptivě, sežehuje ji očima, „ty lžeš !“
Tyldě se třásly ruce a tváře, ale ještě se ne¬vzdávala. „Uvidíš sám,“ koktala. „Ty jsi takový dobrák. Neříkala bych ti to, kdyby... kdyby mi tě nebylo líto. Růžena tě nikdy neměla ráda. Říkala o tobě, že jsi „Jdi pryč,“ křikl bez sebe vztekem, „pro Krista; dej mi pokoj!“
Tylda pomalu vstávala. „Měl bys... měl by si's nalézt lepší byt, Jirko,“ řekla s hrdinným klidem, „podívej se, co je tu špíny. Nechtěl bys košíček hrušek ?“
„Nic nechci.“