Pokojná,

vysoká obloha jiskřila hvězdami. Tak kdysi v otcovském domě stáli u okna do¬kořán, on a maličká Růžena; třásla se chladem a tiskla se k němu, neboť čekali na padání léta¬vic. „Až spadne hvězda,“ šeptá Růžena, „budu si přát, abych se stala chlapcem a udělala něco slavného.“ Ach, tatínek spí, silný jako strom; až sem je slyšet, jak praská postel pod jeho mohutnou únavou. A Jiřímu je slavnostně, i on myslí na něco velikého a s mužskou vážností chrání drobnou Růženu, která se chvěje chla¬dem a rozčilením...
Nad zahradou letí hvězda.
„Jiří,“ volá ho z pokoje slabý hlas Růženčin. „Hned, hned,“ odpovídá Jiří a chvěje se chla¬dem a nadšením. Ano, udělat něco velikého; není jiného vysvobození. Bláhovče, co velikého jsi chtěl učinit? Zvedni své břímě; ale chceš-li učinit něco velikého, zvedni více; jak velikou tíhu uneseš, tak veliký jsi. Slabochu, klesáš pod vlastním břemenem? Vztyč se, abys mohl zved¬nouti klesajícího; jiného udělat nemůžeš, ne¬chceš-li sám padnouti !
„Jiří,“ volá Růžena polohlasem.
Jiří se u okna obrátil. „Poslyš,“ začal váhavě, „přemýšlel jsem o tom... Myslím, že... že ne¬najdeš takovou práci... Totiž práce je dost, ale nedostaneš takový plat, abys mohla... To jsou hlouposti.“
„Já se spokojím se vším,“ řekla Růžena tiše. „Ne, jen počkej. Vždyť nevíš, co to je. Hleď, já mám teď, chvála bohu, takový plat, a mohl bych si vzít práci i na odpoledne. Vždyť někdy nevím, co bych dělal... Mně to docela stačí. A tobě bych nechal peníze...“
„Jaké peníze ?“ vydechla Růžena.