Půjde to

„, uvidíš,“ mluví Růžena. „Od nikoho nic nechci, sama se uživím, a tolik jistě vydě¬lám, řekni, aspoň tolik, abych se najedla a měla kytičku na stole! A kdybych ani na tu kytičku neměla, půjdu na ulici a budu se jenom dívat... Kdybys věděl, jakou radost mně všechno dělá od té chvíle, co jsem se... rozhodla utéci! Jak se mi všechno docela jinak líbí ! Začal mně nový život... Vždyť jsem dosud .neměla ponětí; jak je všechno krásné ! Ach, Jirko,“ volala plačíc, „já jsem tak ráda!“
„Hloupá,“ usmál se na ni Jiřík . pln radosti, „nebude to... tak snadné. Jdi, zkusíme to. Ale teď si půjdeš lehnout, nesmíš se rozstonat. Pro¬sím tě, nech mne teď; musím něco rozvážit, a ráno ti povím... Spi teď a nech mne.“
Žádnou mocí jí nepřinutil, aby šla do postele; položila se oblečena na pohovku, přikryl ji vším, co měl teplého, a stáhl plamen lampy. Bylo ticho, jen její rychlý, dětský dech se do¬volával soustrasti boží. Jiří potichu otevřel okno do chladné říjnové noci.