Teprve doma se na ni pozorně podíval a zdě¬sil se. Zmučená, chvějící se, podivně rozčilená, s očima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu seděla na jeho pohovce, obklopena polštáři, které kolem ní nahrnul, a mluvila... Prosil ji, aby mluvila tiše; byla už noc. „Utekla jsem od muže,“ drtila rychle, „ach, kdybys věděl, Jiří, kdybys věděl, co jsem zkusila! Kdybys věděl, jak mně je . protivný! Utekla jsem k tobě, abys mi poradil,“ a tu se rozplakala.
Zamračen přecházel Jiří po pokoji. Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího života po boku manžela vyžraného, chamtivého a sprostého, který ji urážel před služkou, zneuctíval v lož¬nici a otravoval věčnými výstupy pro nic, který hloupě utratil její věno, doma lakotil a zároveň nákladně pěstoval svou pitomou hypochondrii... Slyšel historii odpočítaných soust, výčitek, po¬nížení a surovostí, špinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek vymáhané lásky, hloupého a povýšeného špičkování... Jiří pře¬cházel po pokoji, duse se hnusem a soustrastí trpěl nesmírně, nemohl už snésti ten nekonečný příval hanby a bolesti. A tu, hle, sedí to drobné, potřeštěné děvče, kterého nikdy dobře neznal, pyšná a prudká sestřička; jak bývala vždycky bojovná, jak si nedala říci, jak zle jí svítily oči, když bývala maličká! Tu, hle, jak se jí chvěje brada vzlykáním a nezadržitelnými slovy, jak je strhaná, jak je palčivá! Jiří chtěl by ji po¬hladit, ale bojí se skoro. „Přestaň,“ říká jí drsně, „to stačí, já už vím všechno.“ Ale kdež by ji mohl zadržet ! „Nech mne,“ pláče Růžena, „vždyť mám jen tebe!“ A znovu řine se proud žalob, teď už přerývanější, vleklý, tišší; po¬drobnosti se opakují, události se rozestupují, a náhle Růžena umlká a táže se: „A co ty, Jiří, jak ty se máš?“