Rodina se zvedla od svačiny a usedla v sou¬sedním salonu; hrabě a Kennedy kouřili, hra¬běnka se chopila nějakého vyšívání; čekalo se na odpolední poštu. Až děti odejdou, umínila si Olga, promluvím o tom. Zatím s tlukoucím srd¬cem nutila se mysliti na domov. Malovala si modrou zástěru maminčinu, nábytek nenatřený a vydrhnutý, otce bez kabátu, s dýmkou, jak čte s rozšafnou důkladností své noviny. Je to jediná záchrana, cítila s rostoucí úzkostí, nevydržím tu již ani den. Bože, v poslední chvíli, dej mi tu sílu !
Paulina s očima sklopenýma přinesla poštu na stříbrném podnosu. Hrabě shrábl dopisy na klín; chtěl sebrat i poslední psaní ležící stranou, ale Paulina uctivě ucukla. „Pro slečnu,“ za¬šeptala. Ach, z dálky poznala Olga maminčino psaní, ubohou pomazanou obálku, popsanou hrozným pravopisem, dopis, za který se vždy zastyděla a který přece pak nosila na srdci. Za¬červenala se i dnes, - odpusť mi to, mami !