Byly

tím vinny ty krásné měsíční noci asi před týdnem. Nevýslovně kouzelné noci, noci jasného úplňku v plném Létě, noci stříbrné, po¬hansky svaté noci měsíční. Olga se potloukala před zámkem, neměla odvahy jít spat v noci tak čarodějné; byla sama a šťastna, plna okřídle¬ného úžasu nad přemírou krásy, jež zaplavila spící svět. Pomalu, s hrůzou plnou rozkoše, se odvážila sejít do parku. Viděla břízy krasavice a přečerné duby na stříbrných lukách, tajuplné stíny a zázračné světlo; bylo to více než možno snésti. Pustila se přes velikou louku k basinu s vodotryskem; a když obešla křoví, spatřila na okruží basinu bělostnou sochu nahého muže, s tváří zdviženou k úplňku, ruce založené za hla¬vou, mocný hrudník silně sklenutý nad úzkým břichem. Byl to pan Kennedy. Olga nebyla poše¬tilé děvče, nevykřikla a nedala se na útěk. Při¬vřenýma očima zírala nepohnutě na bílou po¬stavu. Socha žila usilovným pohybem svalstva. Od lýtek stoupala vlna postupně napínaných svalů přes stehna a břicho na hrudník a přelila se do krásných přesilných paží; a opět nová muskulární vlna zvedala se od štíhlých lýtek na¬horu, až znovu naplnila balvanitě vytesané bi¬cepsy. Mister Kennedy cvičil svým způsobem, nehýbaje se s místa. Náhle se prohnul, zvedl ruce a pozpátku sebou hodil do basinu. Voda vystříkla, zatřpytila se, zašuměla. Olga se po¬tichu ztratila a nemyslíc již na tajuplné a děsivé stíny noční, brala se přímo domů; ku podivu, neviděla již břízek krasavic a starých dubů na stříbrných pažitech. To bylo prvé, proč se za¬rděla.