Věru

nevěděla, proč se vlastně rdí; na věci ne¬bylo nic, zač se styděti, tolik podivné krásy bylo v tom dobrodružství. Avšak stalo se něco hor¬šího, a sice hnedle den na to. Byla noc spanilá a jasná; Olga opět se procházela před zámkem, ale do parku ovšem již nešla; myslela na pana Kennedyho, který se snad dnes zase koupá, na tajemnou hloubi parku, na bílou sochu mladého muže; když se k ní blížila klepavá klíčnice, vy¬hnula se, neboť chtěla být sama. A pak se udě¬lalo pozdě, jedenáct hodin“ a Olga se bála jít sama po schodech a chodbách domů. Kennedy se vracel z parku, s rukama v kapsách; když uviděl Olgu, chtěl začít se svým bizarním noč¬ním dvořením, ale Olga mu uťala řeč a nařídila dosti velitelsky, aby jí posvítil domů. Kennedy, jaksi zaražen, nesl svíci a nemluvil; a když byli u jejích dveří, řekl velmi krotce „good night".