Paulina seběhla, ruce v kapsách bílé zástěrky. „Hraběcí milosti,“ hlásila důvěrně, „slečna Olga si věší šaty do skříně a skládá prádlo do prádel¬níku.“ Hraběnka pokynula. „Jeď,“ křikla na kočího. Kočár se rozjel, starý hrabě pozdravil a zůstal sám.
Sedl si na lavici pod arkádou, hůl mezi koleny, a zle, opuštěně výřil do dvora. Seděl tak půl ho¬diny; konečně vstal a tvrdě dupaje ochrnutýma nohama šel do salonu. Usedl do lenošky nad partií šachu, kterou rozehrál včera s Olgou a jež zůstala nedokončena. Uvažoval o situaci, byl zřejmě v nevýhodě; Olga vysunula koně a hro¬zila útokem. Skloněn nad deštičkou, hleděl vy¬tušit její plán; nalezl pěknou myšlenku, z níž mu kouká porážka, a pořádná. Tu tedy se zvedl, a vzpřímen, lomoze holí, šel nahoru, do hostin¬ského křídla. Před Olginým pokojem se zastavil. Bylo tam ticho, přímo strašné ticho, nic se ne¬hnulo. Konečně zaklepal: „Slečno Olgo, jak je vám ?“
Chvilku ticho. „Už líp, děkuji,“ ozvala se Olga stísněným hlasem. „Poroučíte něco, pane hrabě ?“ „Ne, ne, jen ležte.“ A náhle, jako by se mu zdálo, že řekl příliš mnoho, a aby to zase zkazil, dodal: „Abyste zítra už zas mohla učit.“ A hřmotně se vracel do salonu.