pENÍZE

Zase, zase to na něj tak přišlo: sotva snědl ně¬kolik lžic jídla, udělalo se mu těžko a nevolno a čelo mu zvlhlo potem mdloby. Musel nechat oběda a opřel hlavu o dlaně, zarytě uhýbaje oká¬zalým starostem paní bytné. Konečně odešla vzdychajíc, i ulehl na pohovku, aby si odpoči¬nul, to jest, aby s hrůzou a pozorností naslou¬chal trýznivým hlasům svého těla. Mrákoty ještě nepominuly, zdálo se mu, že v něm kamení ža¬ludek, srdce mu tlouklo rychle a nepravidelně; byl tak vysílen, že i v leže ho zaléval pot. Ach, kdyby mohl usnouti !
Za hodinu zaklepala bytná; nesla mu tele¬gram. Otevřel jej ulekán; četl: „19. 10. 7 h. + 34 prijedu vecer ruza.“ Naprosto nechápal, co to znamená; vstal s hlavou zmotanou a znovu četl čísla a slova, až konečně pochopil: to telegrafuje Růžena, vdaná sestra; přijede dnes večer, mám jí patrně přijít naproti. Snad jede nakupovat; a tu se rozmrzel na ženskou splašenost a bezohlednost, která pro nic za nic člověka vyruší. Nyní přecházel po po¬koji a zlobil se, že má zkažený večer. Myslil na to, jak by ležel na své věčné pohovce vedle dů¬věrně bzučící lampy a měl v ruce knížku; bývaly to chvíle těžké a předlouhé, ale teď, bůhví proč, mu připadaly obzvlášť lákavé, plné moudrostí a míru. Ztracený večer. Konec pokoje. Pln dětin¬ské a vypočítavé hořkosti rozškubal nešťastný telegram na kousky.