Zůstat maličko déle

byl by slyšel slabé za¬stenání, zahajující nekonečný, tichý pláč. Dlouhé, předlouhé jsou hodiny osamoceného.
Konečně navrací se kočár, uhřáté koně prová¬dějí po dvoře, z kuchyně řinčí chvat jako vždy, jako každého dne. O půl osmé zvoní gong k ve¬čeři. Všichni se sejdou, ale Olga schází. Chvíli všichni dělají, jako by toho nepozorovali, až po¬sléze starý hrabě zvedne obočí a ptá se udiven „Was, die Olga kommt nicht?“
Hraběnka střelí po něm očima a mlčí. Teprve po hezky dlouhé chvíli zavolá Paulinu: „Zeptej se slečny Olgy, co chce jíst.“
Za okamžik je Paulina tu: „Hraběcí milosti, slečna Olga nechá děkovat, ale že nemá hlad a že zítra vstane.“ Hraběnka zavrtí trochu hlavou; je v tom více, než nespokojenost.
Osvald se sotva porýpá v jídle a vrhá prosebné pohledy na pana Kennedyho, aby ho brzo, co nejdříve po jídle, zachránil někam ven; ale Mister Kennedy, jako obyčejně, nechce rozumět.
Zatím se snáší šero, večer milostivý pro una¬vené lidi, bezhraničný pro lidi nešťastné. Bylo světlo, pohaslo, udělala -se noc; nevíš ani, kdy nastala tato tma, jež tě .dusí a svírá; tma, pro¬past přehluboká, na jejímž dně se rozrývá lidské zoufalství.