Jiří

„Pracovat,“ přemýšlel Jiří pln pochybnosti, „já nevím, snad se i něco najde, ale... Ty na to nejsi zvyklá, Růžičko, bude ti těžko, bude ti těžko...“
„Ne,“ bránila se Růža s očima svítícíma, „ty nevíš, co to je, nechat si vyčítat každé sousto, každý hadřík a všechno... Muset poslouchat, že nepracuješ, že jen vyhazuješ... Všechno bych se sebe strhala, jak mně to zhořklo. Ne, Jirko, uvidíš, jak ráda budu pracovat, jak ráda budu žít! Každé sousto mne bude těšit, kdyby to jenom suchý chleba byl; budu na ně pyšná... S hrdostí budu spát, do kartounu se obléknu, sama si uvařím... Řekni, nemohla bych být dělnice? Nenajde-li se nic, půjdu i do továr¬ny... Já se tak těším!“
Jiří na ni pohlížel s radostným úžasem. Pane Bože, tolik jiskřivosti, tolik statečnosti v životě tak pošlapaném! Sám se zastyděl za svou cha¬bost a únavu; s náhlou láskou i radostí po¬myslil na svou práci, nakažen planoucí živostí toho podivného, horečného děvčete. Vždyť zmládla jako panenka, zardělá, roznícená, dět¬sky naivní - Ach, půjde to! jak by to mohlo nejít ?