„Což já,“ bručí Jiří, „nemohu si naříkat. Ale ty, řekni, ty se už k němu nevrátíš ?“
„Nikdy,“ káže Růžena vzrušeně. „To není možno. Spíš umřít než to... Kdybys věděl, jaký je!“
„Počkej,“ uhýbal Jiří, „ale co si takhle počneš ?“
Na tu otázku Růžena čekala. „To už jsem se dávno rozhodla,“ povídá horlivě. „Budu dá¬vat hodiny nebo půjdu někam za vychovatelku, do kanceláře nebo vůbec... Uvidíš, že dovedu pracovat. Budu se živit sama, a jak ráda, Bože, jak ráda budu dělat cokoliv! Ty mi poradíš... Najdu si tady někde pokoj, něco malého... Já už se ti tak těším na svou práci ! Řekni, že se něco najde?“ Nemohla vzrušením sedět, vysko¬čila a chodila po pokoji vedle bratra s planoucí tváří: „To už jsem si všecko rozmyslila. Vezmu si sem ten nábytek, víš, ten starý, co máme po našich; počkej, jak to bude pěkné. Vždyť já nic jiného nechci, než abych už měla pokoj, abych byla třeba chudá, ale jen abych už nemusela... Vždyť nic, nic, nic od života nechci, mně stačí to nejmenší, spokojím se se vším, jen když budu daleko... od toho všeho... Já se tak t쬚ím, jak budu pracovat, sama. si budu všechno šít, zpívat si při tom budu... Vždyť už jsem si po léta nezazpívala! Ach, Jiříku, kdybys věděl!“