Pusť,

prosil rozechvěn, „to není to. Vždyť mně na těch penězích nezáleží. Růženo, když má člověk života až potud, musí něco udělat... Ale co může udělat, když je sám ? Ať dělá, co chce, na konci všeho najde zas jen sebe; víš, jako by byl živ mezi samými zrcadly, a kam se podívá, našel jen vlastní tvář, vlastní nudu, svou vlastní samotu... Kdybys věděla, co to je! Ne, Růženo, já ti. nechci povídat o sobě, ale jsem tak rád, že jsi tu! jsem tak rád, že se to stalo ! Podívej se, co tam je hvězd; pamatuješ se, jak jsme jednou doma čekali na padání hvězd ?“
„Už nevím,“ řekla Růžena, zvedajíc k němu bledou tvář; v mrazivém přítmí viděl zářiti její oči jako hvězdy. „Proč jsi takový ?“