Ten podíl,

co mám po rodičích a co k tomu přibylo; dělá to... dělá to asi pět tisíc ročně. Ani ne pět tisíc, jenom čtyři... To jsou jen úroky, rozumíš ? Tak mě napadlo, že bych ty úroky mohl nechat tobě, abys něco měla.“
Růžena vyskočila s pohovky. „To není mož¬no,“ vykřikla.
„Nekřič,“ bručel Jiří. „Říkám ti, že to jsou jen úroky. Až nebudeš potřebovat, nemusíš vy¬bírat. Ale teď, pro první čas...“
Růžena stála jako užaslá holčička. „Ale to nejda; co bys ty měl ?“
„O to se nestarej;“ bránil se; „chtěl jsem si už dávno vzít odpolední práci, ale ..., styděl jsem se, že bych ubíral práci kolegům. Vždyť vidí, jak tady žiju; budu rád, když budu mít co dělat. Tak je to, rozumíš ? Mně ty peníze jen překážely. Tak co, chceš nebo nechceš ?“
„Chci,“ vydechla Růžena, přiblížila .se k ně¬mu po špičkách, vzala ho kolem krku a při- tiskla k jeho tváři své vlhké líčko. „Jiří,“ šeptala, „to jsem ani ve snu nečekala; já ti pří- sahám, že jsem od tebe nic nechtěla, ale když jsi tak hodný !“