Konečně

ji uložil; nebránila se jeho mateřsky směšné starostlivosti, nemohla už děkovat; ale když zvedl hlavu od balíku novin, v jejichž anoncích hledal byty a bytové kanceláře, našel její oči upřeny na sobě s nadšeným a strašným jasem, a jeho srdce se sevřelo štěstím: Tak ho zastihlo jitro.
Ano, byl to nový život. Jeho hrozné nevol¬nosti ho opustily, když rychle polykal svůj oběd, aby běhal po nesčíslných patrech, hledaje pokoj, když se vracel uřícen jako lovecký pes a blažený jako ženich, když v noci hltal akta nadpočetné práce, až konečně usínal ubit a na¬dšen bohatým dnem. Nicméně musil se spoko¬jit, ach, pokojem bez vyhlídky, sametovým a hnusným pokojem hříšně drahým, kde zatím uložil Růženu. Někdy ho sice uprostřed práce přepadala mdlobná slabost, víčka se mu chvěla, pot závrati zaléval mu čelo náhle zsinalé; ale dovedl se překonat, sevřel zuby a položil čelo na chladnou stolní desku, říkaje si umíněně unes! musíš unést! vždyť nežiješ jen pro sebe! - Opravdu, okříval den za dnem. Byl to nový život.
Až jednou dostal nečekanou návštěvu. Přišla jeho druhá sestra, Tylda, vdaná někde blízko za malého průmyslníka, kterému se nevedlo. Na¬vštěvovala ho vždycky, když přijela pro něco do Prahy, - dělala obchodní cesty, starala se o všechno; vždy poseděla s očima sklopenýma a uhýbavýma a mluvila sporými, tichými slovy o svých třech dětech a tisíci starostech, jako by na světě nebylo nic jiného. Dnes však se jí zděsil; dýchala těžce, stírala si stále pavučiny starosti a její prsty, znetvořené psaním a šitím, se dotýkaly jeho srdce drsnou soustrastí. Chvála bohu, vypravila ze sebe po částech, děti jsou zdravě a hodné; ale dílna stojí, stroje už nejsou k potřebě, právě na ně hledá kupce...