Třásl se

mrazením úchvatu a hladil ji po vla¬sech. „Nemluv již o těch penězích. Jsi tak hodná, že jsi ke mně přišla ! Ó, bože, jak jsem rád! jako by mně okno otevřel... mezi zrcadly! Dovedeš si to představit ? vždyť jsem se zabý¬val pořád jen sám sebou ! Už jsem byl nemocný ze sebe, unavil jsem se nad sebou, neměl jsem nic jiného... Ah, nebyl v tom už žádný smysl! Vzpomínáš si, jak tehdy padaly hvězdy a co sis při tom přála ? Co by sis přála dnes, kdyby pa¬dala hvězda?“
„Co bych si přála,“ zasmála se Růžena sladce. „Něco pro sebe... Ne, a pro tebe něco, aby se tobě něco splnilo.“
„Nemám co chtít, Růženo; jsem tak rád, že jsem se zbavil... Řekni, jak se zařídíš ? Počkej, zítra ti najdu pěkný pokoj, s vyhlídkou, viď? .Odtud je vidět jen na dvůr; ve dne, když ne¬svítí hvězdy, je to trochu smutné. Ale ty musíš mít vyhlídku ven, abys to měla lepší...“ Do¬cela se rozohnil a běhaje po pokoji, určoval budoucnost, nadšen každou novou podrobností, smál se, žvanil, sliboval, kde co... Ah což, byt! práce! peníze! to všechno půjde; hlavní je, že tu je nový život! Cítil, jak její oči potmě září, usmívají se, sledují ho svým prudkým jasem; byl by se smál radostí na celé kolo, a neustal, až vyčerpáni, umdleni štěstím, umluveni zmlkali v dlouhých přestávkách únavy a srozumění.