Růžena

„A Růžena je tady,“ řekla náhle polootázkou a marně se pokoušela zvednout oči. Ku podivu, kamkoliv se zahleděla, byla nějaká díra v ko¬berci, protržený povlak nábytku, ubohé a ne¬spravované stárnutí věcí... Skutečně, ani on, ani Růžena si takových věcí nikdy jaksi ne¬všimli. Tísnilo ho to, díval se stranou; styděl se jejích očí, pilných jako jehla a pomalých jako nekonečná starost.
„Utekla svému muži,“ začala bezcílně, „říká, že ji trápil. Snad trápil, ale... všechno má svou příčinu...“
„I on měl příčinu,“ šla dále, když se nedo¬čkala otázky. „Víš, Růžena je... já nevím.“ Umlkla, stehujíc těžkýma očima velikou díru v koberci. „Růžena je nehospodyně,“ začala po chvíli. „Ovšem, nemá děti, nemusí pracovat, o nic se nestará, ale...“
Jiří se mračně díval oknem.
„Růžena utrácela,“ soukala ze sebe Tylda, „dělala mu dluhy, a to víš... Všimnul si's, jaké má prádlo?“
„Ne.“ Tylda vzdychla a něco si stírala s čela. „Ty nevíš, co to stojí... Koupí si třeba kožišiny za tisíce; pak je prodá za pár set, aby zaplatila boty. Účty před ním schovávala; pak chodily žaloby... Ty o tom nevíš ?“
„Ne. Já s ním nemluvím.“
Tylda kývala hlavou. „Víš, on je divný, já neříkám... Ale když mu nespraví kousek prádla, že s něho všude padají nitě, a když sama chodí jako vévodkyně... A lže mu... A běhá s jinými...“
„Přestaň,“ prosil Jiří zmučen.
Tylda spravovala smutnýma očima potrhanou pokrývku na posteli. „Nenabídla ti... snad,“ ptala se nejistě; „že by ti vedla domácnost? že bys najal větší byt... že by ti vařila...“