„Milý Jiří,

lituji, že jsme se rozešli v takovém nedoroz¬umění. Kdybys věděl vše, vím, že bys četl ji¬nak tento dopis. Jsme v zoufalém postavení. Kdyby se nám podařilo zaplatit teď padesát tisíc, byli bychom zachráněni, neb náš prů¬mysl má budoucnost a do dvou let se počne vypláceti. Dali bychom Ti všechny záruky pro budoucnost, kdybys nám teď půjčil pe¬níze. Byl bys spolumajitelem závodu a bral bys podíl z výnosu, až se začne vypláceti.
Přijď se podívat na náš závod, uvidíš sám, že má budoucnost. Poznáš také naše děti, jak jsou milé a hodné, pilně se učí a nepřeneseš přes srdce, abys jim zničil celou budoucnost. Aspoň pro ty děti to udělej, neb je to naše krev, a Karel už je velký a chytrý a má vel¬kou budoucnost. Odpusť, že tak píši, jsme celí rozčileni a věříme, že nás zachráníš a že budeš mít rád naše děti, neb máš dobré srdce. Přijď určitě. Až Tyldička vyroste, šla by ráda k strýčkovi za hospodyni, uvidíš, jak je milá. Nepomůžeš-li nám, můj muž to nepře¬žije a ty děti budou žebráci. Zdraví Tě, drahý Jiří, Tvá nešťastná sestra Tylda.
P. S. Stran Růženy jsi říkal, že jsem lhala. Až přijede můj muž do Prahy, přinese Ti do¬klady. Růžena si nezasluhuje Tvé podpory a šlechetnosti, neb dělá nám hanbu. Může se raději vrátit k svému muži, on jí odpustí, a ona nemusí ujídat chleba nevinným dětem.“