„Nic,“ řekl ukolébán. „Byla tu Tylda,.“
„Tylda!“ opakovala a ztrnula. „Pusť,“ ozvala se po chvíli. „Co říkala ?“
„Nic.“
„Viď, mluvila o mně ? Říkala něco zlého ?“
„Tak – trochu.“
Růžena se dala do zlostného pláče. „Ta špi¬navá ženská! Nic, nic mně nepřeje! Copak já za to mohu, že se jim - vede špatně ? Přišla jistě jen proto, že... že... že nějak zvěděla, co's pro mne udělal ! Kdyby se jim vedlo lépe, ani by si na tebe nevzpomněla ! Je to tak hnusné ! Vše¬chno by chtěla pro sebe... pro své děti ... ty protivné děti!“
„Nemluv už o tom,“ prosil Jiří.
Ale Růžena plakala dále: „Chce mně všechno zkazit! Sotva jsem začala žít trochu lépe, už je tu, pomlouvá a chce mně vzít... Řekni, ty vě¬říš, co ti napovídala?“
„Ne.“