Musím už jít...

„ Tady máš tak temno... Ah bože, Jiří, tak na shledanou.“
Krev mu bušila ve spáncích, hrdlo měl se¬vřené; pokusil se o práci, ale sotva usedl, roz¬lámal vzteky držátko, vyskočil a běžel k Rů¬ženě. Vyběhl k ní uřícen a zazvonil; přišla ote¬vřít paní bytná, a že prý mladá paní už od rána je venku; má snad něco vyřídit?“
„Není třeba,“ zahučel Jiří a vlekl se domů, jako by nesl nesmírnou tíhu. Doma usedl nad akty, opřel hlavu o dlaně a začal studovat; ale míjela hodina, a on neobrátil ani stránku; při¬šel soumrak, setmělo se, a nerozsvěcel. Tu svěže, radostně zařinčel zvonek, v předsíni za¬šustěla sukně a do pokoje vtrhla Růžena. „Ty spíš, Jirko?“ smála se líbezně. „Bože, jak je tu tma! Kde jsi ?“
„He, pracoval jsem,“ vypravil ze sebe zaschle.
Pokoj zavoněl chladem a nesmírně jemnou vůní. „Poslyš,“ začala vesele.
„Chtěl jsem jít k tobě,“ přerušil ji, „ale mys¬lil jsem, že třeba nejsi doma.“
„Kde bych byla?“ podivila se upřímně. „Ah, tady je pěkně! Jirko, já jsem tak ráda u tebe!“ Dýchala z ní radost a mládí, jiskřila štěstím. „Pojď si sednout ke mně,“ prosila, a když sedl vedle ní na pohovce, vzala ho kolem krku a opakovala: „Já jsem tak ráda, Jirko!“ Opřel tvář o její chladnou kožišinku, zrosenou pod¬zimním mžením, nechal se slabě kolébat a mys¬lil si: Ať byla kdekoliv - co mně je konečně po tom? aspoň že přišla hned pak ke mně. Ale jeho srdce mřelo a svíralo se podivnou směsí pronikavé bolesti a sladké vůně.
„Co je ti, Jiříku?“ vykřikla ulekaně.