„Proč's ke mně nepřišel ?“ vyhrkla náhle. „Byla jsem dnes doma.“ Vycítil v tom doznání, které ho dojalo. Položil péro a obrátil se k ní; byla oblečena černě jako kajícnice, bledší než jindy, s ubohýma ručkama, sepjatýma na klíně, jež z dálky cítil chladnouti: „Je tu skoro zima,“ zabručel omluvně, a pokusil se hovořiti jako jindy, nedotýkaje se včerejšku. Odpovídala po¬korně a sladce jako vděčné děvčátko.
„Víš, ona Tylda,“ vydralo se jí z čista jasna. „Proto se jim vede tak špatně, že její muž je hlupák. Ručil za něho a pak musel platit... Je tím sám vinen, měl myslit sám na děti; ale když ničemu sám nerozumí ! Měl agenta, který ho okradl, a vůbec každému uvěří... Víš, že ho žalují pro zaviněný úpadek ?“
„Nevím nic,“ uhýbal Jiří; viděl, že na tohle myslila po celou noc, a bylo mu jaksi stydno. Růžena necítila jeho tichý odpor: přišla do ráže, celá se rozpálila a hned se vytasila se svými největšími kartami: „Chtěli už na mém muži, aby jim pomohl; ale on si opatřil zprávy a vysmál se... Tam prý dát peníze, řekl, to je rovnou vyhodit je; mají na tři sta tisíc pasiv...