Vždyť

„já jistě nic nechci než být svobodná ! Copak nemám právo, abych byla trochu šťastnější? Já chci tak málo, byla jsem tady tak šťastná, Jirko, a teď přijde ona
„Neboj se,“ řekl a šel rozsvítit lampu. Rů¬žena ihned přestala plakat. Díval se na ni po¬zorně, jako by ji viděl po prvé. Hledí k zemi, rty se jí chvějí; ah, jak je hezká a mladistvá! Má nové šaty, na rukou nové rukavičky napjaté k prasknutí, pod sukní vyhlížejí hedvábné pun¬čochy... Maličké, nervosní prsty si hrají s ni¬těmi roztrhaného povlaku na pohovce.
„Odpusť,“ řekl s povzdechem, „mám teď ně¬jakou práci.“
Poslušně vstala. „Ach, Jirko,“ začala a ne¬věděla dále. S rukama sepjatýma na prsou, rychlým a zmučeným pohledem, bledými rty stála tu jako obraz strachu. „Buď bez starosti,“ řekl krátce a sedl si ke své práci.
Den nato seděl nad svými akty až do sou¬mraku. Snažil se hladce a bezvědomě zapadnouti do mechanismu práce, nutil se dělati rychleji a rychleji, ale každým okamžikem se v jeho práci otvírala a šířila živá trhlinka bolesti. Vtom při¬šla Růžena. „Jen piš,“ zašeptala, „já tě nebudu vyrušovat.“ Seděla tichounce na pohovce, ale cítil stále na sobě její vášnivé a vybdělé oči.