„Nemusila si je udělat,

“ vykřikla drsně, dusíc se pláčem. „Vždycky nás okrádala, má ráda jen peníze! Pro peníze se vdávala, od malička se chlubila, že bude bohatá... Vždyť je hnusná, nízká, hloupá, - řekni, Jirko, co na ní je? Víš, jaká byla, když se jim vedlo lépe! Tlustá, na¬dutá, nepřátelská... A teď by si chtěla... vzít na mně... Jiří, ty bys to dovolil ? Ty mne zas vyženeš? Spíš se utopím, než bych šla zpátky!“
Jiří poslouchal s hlavou skloněnou k zemi. Ano, teď to děvče bojuje o všechno, o svou lásku, o své štěstí; pláče vztekem, její hlas zní vášnivou nenávistí ke všemu ostatnímu, k Tyldě, ale i k němu, který jí může vše vzíti. Peníze! to slovo jako bičem švihlo Jiřího, kdykoliv je řekla; připadalo mu nestoudné, špinavé, urឬlivé...
„... Bylo to pro mne jako zázrak, když's mně nabídl peníze,“ plakala Růžena. „Vždyť je to pro mne svoboda a všechno! Sám's mně je nabídl, Jirko, neměla je vůbec nabízet, kdybys mně je chtěl zase brát! - Teď, když na ně po¬čítám...“