Tyldin muž

se zapotil studem a strachem. „Tady jsou... prosím... ty doklady, listy, co nám psal její muž a jiné dopisy... zachy¬cené...“
Růžena se zachytila dveří. „Ukažte,“ řekl Jiří, vzal listy, tvářil se, jako by chtěl číst první dopis, ale tu zmáčkl vše v hrsti a donesl Růženě. „Tady máš,“ řekl se zlým úsměvem, „a teď promiň. A do banky už nechoď... vy¬bírat; šla bys marně.“ Růžena ustupovala beze slova, s tváří popelavou.
„Tedy váš závod,“ pokračoval Jiří chraptivě, zavíraje dveře.
„Ano, vyhlídky jsou... nelepší, a kdyby byl kapitál... zatím ovšem bez úroků...“ „Poslyšte,“ přerušil ho Jiří bez okolků, „já vím, že je to všechno vaše vina; mám infor¬mace, že nejste opatrný, ani - ani kulantní „Já bych se vynasnažil,“ koktal Tyldin muž, hledě na něj psíma očima, jimž Jiří uhýbal. „Jak bych vám mohl důvěřovat?“ krčil Jiří rameny.
„Ujišťuji vás, že... bych si vážil vaší dů¬věry: ., a všemožně... Máme děti, švakře !“ Strašná, trapná lítost zmučila srdce Jiřího.