Jiří už neposlouchal. Z dálky slyšel žaloby, výkřiky, plač... Cítil se bezmezně ponížen. Pe¬níze, peníze, ale copak šlo jenom o peníze? Kriste Pane, co se to stalo? Proč zhrubla usta¬raná a mateřská Tylda, proč křičí ta druhá, proč zhrublo a znechutilo se mé vlastní srdce ? Copak šlo vůbec o peníze? Pocítil divnou schop¬nost a skoro chuť urazit Růženu, říci jí něco surového, ponižujícího, pánovitého...
Vstal s jakousi lehkostí. „Počkej,“ řekl chladně. „To jsou mé peníze. A já,“ dokončil s velkolepým propouštěcím gestem, „si to roz¬myslím.“
Růžena vyskočila s očima plnýma úleku. „Ty -- ty...“ koktala. „Ale ovšem... rozumí se... Prosím tě, Jirko... ty's mně snad nerozuměl... to jsem nemínila...“
„Je dobře,“ uťal suše. „Říkám, že si to roz¬myslím.“
Blesk nenávisti šlehl očima Růženy; ale hryzla se do rtů, sklonila hlavu a odešla. Nazítří ho čekala doma nová návštěva: Tyl¬din muž, těžkopádný, rudý, plný rozpaků a psí pokory. Jiří se dusil hanbou a zlostí; a ani ne¬usedl, aby přinutil návštěvu státi.