A nyní

s hrůzou a jakýmsi temným hněvem na sebe sama pociťoval, že není schopen odpověděti čímkoliv na tento úder. Ve své slabosti měřil velikost své porážky. Něco se musí stát, něco udělám, opakoval si zarytě; ale tu hned zas viděl Lucy u klavíru s očima pal¬čivě zachmuřenýma, Lucy bledou a couvající, krásnou paní na vltavské hrázi, a zase ho za¬plavila nesnesitelná muka bezmoci.
Konečně se zmohl na to, že vstal a sestoupil do vozu. Automobil klouzal tiše do středu Pra¬hy; tu zalily se najednou Pelikánovy oči krví a on počal křičet na řidiče: rychleji: rychleji! Těžce supěl závalem náhlé zuřivosti; měl po¬třebu vletět jako projektil do lidí, drtit je, na¬razit s hrozným třeskem na nějakou překážku.
Rychleji ! rychleji ! blbče u volantu, proč se vy¬hýbáš ? Vyjevený řidič pustil vůz plnou rych¬lostí; houkačka řvala bez ustání, bylo slyšet křik lidí; byli by skoro přejeli člověka.