Po obědě opět hrála,

neslyšela ho přijít, ani odejít. Jakou strašnou sílu, jaké zoufalé a vznosné odhodlání, jaký tajemný po¬kyn chtěla nalézti v tom burácejícím přívalu tónů, anebo čím se to opíjela, anebo s čím tak hovořila, planoucí a vytržená? Pokorně sklonil hlavu; jeho tvrdé čelo bylo zabedněno hlucho¬tou zvyku, jeho mozek naučil se klidně pracovat v řinčení parních kladiv a pronikavém vytí sou¬struhů drtících železo; tento křik něhy a bo¬lesti, který se řinul z otevřeného klavíru, byl mu jako cizí řeč, již by se marně snažil dešifro¬vati. Čekal, že dohraje a vstane; byl by ji k sobě zavolal na pohovku a řekl jí, že je una¬ven, že to, co nyní dělá, je nad síly člověka; ani si nezapálil doutník, aby jí kouř neobtěžoval. Avšak nevěděla o něm, ponořena do jiného světa; i pohlédl konečně na hodinky a odešel po špičkách, aby jel do továrny.