„Do Německa,“

opakoval Bliss s úsměvem plným zlata. „Dál nic ?“
„Budete-li mít příležitost, proč ne,“ žvýkal Pelikán mezi zuby. „Ale vraťte se brzo.“
Byla chvíle ticha. Bliss neslyšnými kroky přešel k oknu a díval se ven. Továrna, už umlklá, svítila velikými okny jako skleněný palác.
Pelikán ustavičně psal.
„Viděl jsem dnes ráno vaši paní,“ ozvalo se od okna hlasem bezúsměvným a stísněným. „Tak,“ vypustil Pelikán, nehýbaje se; ale šus¬tění pera náhle přestalo jako v očekávání. „Jela do Stromovky,“ mluvil Bliss, neobraceje se. „Tam vystoupila a nechala se převézt do Troje. V zámečku ji čekal...“
„Kdo ?“ ozval se Pelikán po chvíli.
„Docent Ježek. šli po navigaci... Paní pla¬kala. U přívozu se zase rozloučili.“
„O čem mluvili,“ řekl Pelikán jaksi bez otázky.
„Nevím. On řekl: ‚Musíš se rozhodnout, už nelze, nelze takhle - -‘ Ona plakala.“
„On jí –“