Silné,

přežvykující čelisti se zachvěly. Vždyť se to nedálo jen doma, připomíná si Pelikán te¬prve nyní. Málokdy provázel svou ženu do kon¬certu; tu pak seděl, rád, že je vedle ní, a myslil na své věci. A hle, tu vždycky se našel, opřen o stěnu s hlavou pochýlenou, docent Ježek; bůh ví, co ta hudba znamená, ale v některých chví¬lích se Lucy zachvívá a pobledne vzrušením, a tu zvedne Ježek hlavu a utkví na ní z dálky strašným, planoucím pohledem, jako by vše¬chna ta hudba se řinula z jeho srdce. I Lucy ho vyhledá očima nebo je zavírá v němé kompli¬citě; rozumějí si jaksi na dálku, hovoří spolu nadlidskými tóny, jež zaplavují prostor; a ces¬tou domů pak Lucy nepromluví, neodpovídá, zakrývá si ústa i oči kožešinami, jako by se vší mocí nechtěla vzdáti jakési veliké chvíle, vy¬tvořené hudbou a... bůh ví čím ještě.