Pelikán

svírat čelisti, jako by něco vší silou překusoval. Tak tedy Ježek, jeho přítel z mlá¬dí... Vzpomněl si, jak uvedl kdysi Ježka do salonu ,své paní, vlasatého, vousatého, schýle¬ného v ramenou, učence trochu směšného a roz¬pačitého, s užasle dětským pohledem za brýlemi; uvedl ho skoro mocí, s dobrosrdečnou převahou, jako nějakou novou a komickou hračku. Ježek přicházel zřídka, styděl se jaksi a mimo to se brzo na smrt zamiloval do mladé paní; Pelikán si toho všiml s potěšením vlastníka, neboť byl pyšný na svou vzrušenou, zářící ženu, plnou prudkého a svrchovaného ducha. Naléhal na přítele, aby jen chodil častěji; Ježek plaše uhý¬bal, zardíval se rozpaky .a trýzní, raději by se už nikdy neukázal; nicméně vracel se po čase, zmučenější, zamlklejší, rozechvělejší, bez míry šťasten a rozryt, když ho domácí pane vylovila z ostatních hostů a zatáhla ke klavíru, kde pre¬ludujíc bílýma rukama mluvila, mluvila, mlu¬vila se zářícíma, trochu výsměšnýma očima, upřenýma na ježatou hlavu nešťastného docenta. Tehdy, ano, tehdy Pelikán necítil nejmenší sou¬strasti s trápeným člověkem; bavil se králov¬sky na účet svého přítele, cítě se životně příliš mocný, než aby ho napadlo...