Na kamenné hrázi

u Troje stojí dva lidé. Krásná paní pláče, přikládá ke rtům šáteček; a k ní se naklání vousatá tvář muže se zuby obnaženými bolestí a vášní, a mluví... „Musíš, musíš se rozhodnout, už nelze takhle...“ Ten obraz trýznil Pelikána s celou svou ukrut¬nou zřetelností. Tak daleko to s nimi došlo, řekl si zdrceně; ale, bože, co s tím mám dělat? Mám promluvit s Lucy nebo s ním? A co udělám, řeknou-li: ano, milujeme se? A proč to chtít slyšet, když už je to... tak dalece jasno... Jeho těžké ruce se svíraly na desce stolu. Čekal, že ho popadne běsný záchvat vzteku; ale zatím to byla jen nekonečná chabost, která ho dusila. U tohohle stolu už rozhodl tolikerý zápas; od¬tud rozkazoval lidem a věcem; tady zachycoval a zasazoval rány se strašnou, okamžitou rych¬lostí dobrého boxera.