Pln zmatku

vyskočil na nejbližší stanici z vlaku; nevěděl vůbec, kde je. Nevydržel už sedět, chtělo se mu utíkat přes černá pole a pruhy tvrdého sněhu, aby se vzpamatoval. Sví¬talo šedě a vlhce; sotva byl Pelikán za stanicí, sedl na patník u silnice a přemýšlel.
Mohl bych jí snad říci: odcházím od tebe, ale dám ti takové jakési věno, rozumíš ? abys byla živa z úroků. A pak ať se vdá ! V rychlosti po¬čítal, mnoho-li by mohl likvidovat; nebylo to nic. Žil vlastně ode dne ke dni. Nic platno, Lucy, mu¬síš se uskromnit; budeš sama píchat pro sebe šatečky, budeš stát u plotny, budeš večer co ve¬čer v starostech počítat, kolik jsi vydala...
Počal se třásti chladem, i vstal a šel nazdař¬bůh silnicí. Lucy, Lucy, co mám s tebou udělat? Vždyť tě nemohu pustit do takové bídy ! hleď, není to pro tebe, ach, dítě, nevíš, jak všední a únavná je chudoba! Měj rozum, Lucy; uvaž jen, co všechno jsi zvyklá mít - - - Přemýšlel usilovně, rozehřát rychlou chůzí. Ani nevěděl sám, jak to přišlo, ale začal ve velkém konstruo¬vat nový plán, jakousi ohromnou průmyslovou kampaň, která by mu vrhla do rukou nové mi- liony. Rázem viděl nutné akce a podrobnosti, po¬čítal, lámal budoucí odpor; při tom všem se v něm chvěla nesmyslná myšlenka, že si snad Lucy všechno jinak rozmyslí, zahrne-li ji novým a ještě větším bohatstvím. Zarazil se udýchán na temeni kopce, který stekl v jediném rozběhu. Nyní nebylo vidět silnici ani trať; dokola vlnily se rezavé jihočeské pahorky mezi černými le¬síky. Pustil se napříč přes pole, zmrazen a bez¬mezně umdlen. Konečně našel vesnici a padl do první hospody.