Tu noc čekal?

starý sluha v předsíni pánovy ložnice, aby mu připravil večerní koupel. Byla půlnoc, a pán nešel. Sluha se přiblížil po špič¬kách ke dveřím pracovny a naslouchal; slyšel pravidelné, těžké kroky od stěny . ke stěně, sem tam, bez konce. Vrátil se tedy do své lokajské lenošky, usínal chvílemi a probouzel se chladem. O půl čtvrté vyskočil z tvrdého spánku; viděl pána, jak si obléká kožich, i jal se drkotat tisíc omluv, že usnul.
„Musím odejet,“ přerušil ho Pelikán. „Vrátím se večer.“
„Mám zavolat vůz?“ ptal se sluha.
„Není třeba.“ Pěšky šel Pelikán k nejbližšímu nádraží. Slabě mrzlo, ulice byly prázdné jako ve snu a pusté samotou smrti; na nádraží několik lidí spalo na lavičkách a jiní tiše, trpělivě mrzli, stočeni jako zvířata. Pelikán si vybral na tabuli odjezdů první vlak kamkoliv a jal se přecházet po dlouhém koridoru. Zapomněl zatím na, svůj vlak, vyhlédl si jiný a konečně ujížděl v prázd¬ném kupé, nevěda ani kam. Byla ještě noc, i stáhl lampu a vtiskl se do kouta.