Praha.

Pelikán vyběhl z nádraží a jel přímo k Ježkovi. Bez dechu zazvonil u jeho dveří. „Pan profesor není doma,“ hlásila bytná, „ale přijde brzo od oběda, asi o půl třetí...“
„Počkám,“ zahučel Pelikán a sedl v Ježkově pokoji.
Tři dávno odbily a táhla se čtvrtá; Ježek se nevracel. V pokoji se začalo stmívat. Pelikán supěl, jako by ho někdo honil. Snad už při jel pozdě. Konečně dlouho po čtvrté se rozletěly dveře a Ježek stanul na prahu; poznal Pelikána a ustrnul.
„Ty..., tu čekáš,“ vypravil ze sebe čímsi, co bylo stěží hlasem. „Vždyť's odejel!“
Pelikánovi se rázem vrátila rozvaha. „Jak to víš, že jsem odejel?“ zeptal se chladně.
Ježek pochopil, že se přeřekl; zrudl a jeho čelo se zrosilo úzkostí, ale neřekl ani slova. „Vrátil jsem se už,“ začal Pelikán po chvilce, „a chci teď dát něco do pořádku. Dovol, abych si zapálil.“
Ježek mlčel; jeho srdce bouchalo tak, že snad to musí být slyšet, a bubnoval třesoucími se prsty po stole, aby to přehlušil. Plamínek sirky jasně ožehl tvrdou masku Pelikánovu s přimhouře¬nýma očima a surovými čelistmi.
„Zkrátka,“ ozval se Pelikán, „musí s tím být konec, rozumíš ? Požádáš o přeložení.“
Ježek stále ještě mlčel.