Byl sám v nízké šenkovně, obsluhován krtič¬natým výrostkem. Dali mu rudý čaj s rumem, který páchl šňupavým tabákem. Pil dychtivě tu horkou ohavnost a roztával pomalu k životu. Ne, Lucy nebude strádat; jsem tu já, Lucy, abych tomu zabránil. Snad se teď právě probouzí; vstává už, podobna malému dítěti, a rozpomíná, se na včerejší bolest. Byl tak unaven, že se cítil stár, jako by byl jejím otcem. Nepůjdeš do bídy, Lucy; nic, nic se nesmí stát, ani slovem, ani po¬hledem nedám najevo, že o něčem vím. žij ve svém přepychovém snu, miluj, dělej, co chceš: jsem beztoho celý den pryč z domova a nemohu ti dát nic než bohatství. Měj si, Lucy, měj si, co chceš, a buď šťastna; tvé hrdé srdce tě uchrání před poklesnutím příliš těžkým...
Výrostek se vracel chvílemi z chodby s nepří¬větivou pozorností. Co tu chce tuhle ten veliký pán v kožiše, který sedí v koutě, otáčí prázdnou sklenicí v prstech a jaksi se usmívá? Proč ne¬platí a nejde po svém?
Vždyť je to nemožno, zděsil se Pelikán. Lucy už dnes trpí svým poměrem, dnes, kdy je mezi nimi sotva něco víc než marné řeči ! Už dnes přede mnou prchá s hrůzou provinilé a pláče ukrutnou citlivostí ! Co by si počala zítra nebo pozítří, až dojdou věci dále ? Copak Lucy, ho¬roucí a pyšná Lucy by mohla snést i - i - i zpronevěru? Udusila by se ponížením, rozryla by se děsem a hanbou až do hlubin srdce ! Mohu ji takhle nechat? ptal se Pelikán s úzkostí. Což nemohu ničím zabránit...
„Nechcete platit?“ ptal se výrostek zamra¬čeně.
Pelikán vytrhl hodinky. Bylo jedenáct. „Kdy jede první vlak do Prahy?“
„O půl dvanácté.“
„Jak je daleko na nádraží ?“
„Hodinu.“