„Mohl bych dostat vůz ?“
„Ne.“
Jedenáct hodin, vzpomněl si Pelikán. Teď, právě teď se mají setkat na navigaci u Troje. Viděl dlouhou kamennou hráz, Lucy se odvrací k šedé vodě a pláče do kapesníku. Snad se teď právě rozhodují, šílení, bez rozumu, snad teď ne¬smyslná Lucy volí svůj osud, zatím co já tady –
Vyskočil beze smyslů: „Musíte mi sehnat vůz!“ Mladík odešel bruče. Pelikán stál před hospodou se srdcem tlukoucím, hodinky v ruce. Bože, což nikdo nepřijede? Zuřil netrpělivostí, deset minut uteklo nadarmo. Konečně přihrčela selská košatinka, tažená bílým. koníčkem. Peli¬kán se do ní vrhl křiče: „Rychle! Dostanete co chcete, stihnete-li vlak !“ „No dyť,“ odpovídal děda kočí a mírně pobídl koně.
Po silnici nahoru dolů drkotá košatinka,. „Rychleji,“ křičí Pelikán, a tu děda po každé vlídně potrhne otěžemi a bílá kobylka plete no¬hami trochu rychleji. Tu zvedne se za dědou mo¬hutné tělo, vytrhne mu opratě, bič švihne koně a švihá, švihá, švihá po hlavě, po nohách, po hřbetě... Ubohý koník vyrazil a hnal se po sil¬nici, bičován do krve. Tam už je trať; ale na ohybu silnice narazilo zadní kolo na milník, ká¬men se vypáčil a vůz se poroučel na bok: zadní kolo se ulomilo jako hračka. Tu vykřikl Pelikán vztekem, uhodil koně pěstí po hubě a jak byl, v kožiše, běžel šíleným tryskem k nádraží. Vlak právě vjížděl do stanice.
„Udělat, udělat, udělat,“ skandují údery kol. Pelikán v přeplněném vagoně, pokryt valící m se potem, dupe a zatíná pěsti v běsném záchvatu netrpělivosti. Jak je to pomalé, pomalé, pomalé proti lidské vůli! Staničky se šinou nazad, odvíjí se stromořadí, můstek, les, věc za věcí, telegrafní tyče - - - Pelikán vytrhl okno a díval se přímo pod kola vlaku: zde aspoň nekonečný pás štěrku a pražců se řítí opilou, zuřivou, slepou rychlostí jako v horečném snu.