„Což o to,“

drtil Ježek rozpačitě, „to víš, není to mnoho... Ale ona by se uskromnila, mluvili jsme již o tom... Kdybys věděl, jak nám ne¬záleží na penězích ! Tomu ty nerozumíš, Peli¬káne, tady jsou jiné a větší věci... Jí jsou pe¬níze tak jedno! Vidíš, ani nechce o tom mluvit, jak to bude... potom. Vždyť ona přímo pohrdá penězi,“
„Ale jak si to ty představuješ?“
„Já? Vidíš, ty jsi z jiné rasy než my, ty do¬vedeš myslet jen na ty hmotné věci - - Lucy je tolik nad tebou! Ani špendlík by si od tebe neodnesla, kdybys ji pustil. Hlavně já to nechci, rozumíš ? Byl by to pro ni docela nový život...„
Rudý uhlík doutníku se zvedal do výše. „ško¬da,“ řekl Pelikány „rád bych tě poslouchal dál; ale musím do továrny. Tak poslyš, Ježku.“
„Vždyť to tvé bohatství ji svazuje!“
„Ano. Tedy ty požádáš o přeložení. Servus, Ježku. A přijdeš-li ještě k nám, nechám tě vy¬hodit. Pokud budeš v Praze, nediv se, že tě bude někdo sledovat. A nechoď po navigaci, aby tě někdo neshodil do řeky. S mou ženou už mluvit nebudeš.“
Ježek těžce oddychoval. „Nepůjdu z Prahy!“ „Pak půjde ona. Chceš-li to k tomu dohnat... Ale s mou ženou už se nesetkáš. Servus.“
Když pak po chvíli šla domovnice toho domu s půdy, našla na schodech seděti pána v kožiše. „Není vám dobře?“ ptala se účastně.
„Ano... ne...“ řekl pán, jako by se probou¬zel. „Prosím vás, paní, zavolejte mi drožku.“ Letěla pro drožku, a když těžce vstupoval do vozu, zdálo se jí, že je snad opilý. Pelikán dal kočímu adresu svého bytu, ale za chvíli mu za- klepal na záda: „Obraťte, jedu do továrny.“