Než jedno mu nešlo do hlavy:

proč by mi kradla mé věci ? Co by s nimi dělala ? Aha, vzpo¬mněl si náhle se zlobným uspokojením. To je to! Má kdesi synovce, kterého má ráda blázni¬vou tetčí láskou; což jsem nemusel bezpočtu¬krát vyslechnout její tlachání o tomto výkvětu lidství? Počkejme, tuhle mi dokonce ukazovala jeho fotografii: kudrnaté vlasy, nos nahoru a jakýsi obzvláště drzý knírek; nicméně utírala si oči pýchou a pohnutím. Tedy tam, řekl si, putuje mé všechno ! - Popadl ho hrozný vztek; běžel do kuchyně a křičel na Johanku cosi jako „zatracená bábo“ a zase utekl, nechávaje ji zd쬚eně vyvalovat slzivé, kulaté oči staré ovce.
Ostatek dne s ní nemluvil; vzdychala uraženě a bouchala vším, co jí přišlo do rukou, nechá¬pajíc ani za mák, co se děje. Odpoledne podnikl revisi všech zásuvek a skříní; bylo to hrozné; upamatovával se na to i ono, co kdysi měl, na některé rodinné památky, které mu teď při¬padaly neobyčejně vzácné. Nebylo tu už nic, nic, nic z toho všeho. Jako po vyhořeni. Bylo mu zrovna do pláče zlostí a opuštěností.