že teprve teď, po tolika letech, mu přišlo do hlavy, že je soustavně vykrádán, stalo se tak dostal ráno pozvání, aby šel do jakési společ¬nosti na banket. Bože, po léta nikde nebyl, jeho přátel je tak úzký kroužek, že neočekávané po¬zvání ho docela zmátlo; byl bez míry potěšen i postrašen. Začal především hledat, má-li ně¬jakou dostatečně skvělou košili; vyndal všechny z prádelníku, ale nebylo jediné, která by nebyla roztřepená na lemu rukávů nebo na náprsence. Zavolal Johanku a ptal se, nemá-li někde lepší kus prádla.
Paní Johanka polkla, mlčela chvíli a pak pro¬hlásila ostře, že už si pán beztoho musí koupit nové, že ona nestačí spravovat, že už to jsou hotové pavučiny... Měl sice nejasné vědomi, že něco kupoval nedávno, ale nebyl si jist, i mlčel; a hned se začal strojit, aby je tedy šel koupit. A když už byl jednou v „dělání pořádku", vy¬tahal z kapes staré papíry, aby je schoval nebo zahodil. A mezi nimi byl poslední účet za košile zaplaceno dne toho a toho. Před sedmi nedě¬lemi. Před sedmi nedělemi půl tuctu nových košil. To byl celý jeho objev.
Nešel už nakupovat, ale coural po pokoji a přemítal. Díval se nazpět do tolika, tolika let sa¬moty; od smrti jeho ženy mu Johanka hospo¬dařila a nikdy, ani na okamžik mu nepřišlo po¬dezření nebo nedůvěra; ale teď ho pronikla úzkost, že byl okrádán po celou tu dobu. Roz¬hlížel se kolem sebe; nemohl říci, co tady chybí, ale viděl najednou, jak je tu prázdno a pusto, a hleděl se rozpomenout, že kdysi tu bývalo víc věcí, víc důvěrnosti, více všeho... Pln nepokoje otevřel skříň, kde byly uloženy památky po jeho ženě: šaty, prádlo... Bylo tu několik chatrných kousků, ale dechla z nich celá minulost; bože, co všechno tu vlastně nebožka nechala? Kam se vše podělo?
Zavřel skříň a nutil se myslet na jiné věci; na příklad na banket dnes večer. Ale ta minulá léta se vracela neústupně. Zdála se nyní opuštěnější, trpčí, ubožejší, než když je žil; byla najednou jakoby vypleněna, a vála z nich trýzeň nejpustší. Ba, býval v nich časem i spokojen, ukolébán, jako v dřímotě; ale teď zděšen viděl tu dřímotu člověka osamělého, kterému cizí ruce kradou i tu podušku pod hlavou; i zasteskl si rozryt bo¬lestí prudší, než jakou kdy zažil ode dne... ode dne, kdy se navrátil z pohřbu. Připadal si náhle stár a zemdlen jako ten, ke komu byl život příliš krutý.