Seděl uprostřed vytahaných zásuvek,

udý¬chán, umazán prachem, a držel v prstech jedi¬nou relikvii, která zůstala: tatínkův váček na peníze, pokrytý korálky, děravý už na, obou koncích. Kolik let musela takhle plenit, aby nic nevynechala! Byl zrovna bez sebe vztekem; kdyby mu teď přišla na oči, byl by ji udeřil do tváře. Co s ní udělám ? říkal si rozechvěn. Vy¬hodím ji na hodinu? Udám ji? Ale kdo mi zítra uvaří? Půjdu. do hostince, rozhodl se; ale kdo mi ohřeje vodu a zatopí? Vší mocí zaháněl tyto starosti: rozmyslím si to zítra, ubezpečoval se, něco se najde; vždyť nejsem na ní závislý! Nic¬méně skličovalo ho to tíže, než si doznával; jen vědomí křivdy a nutného trestu ho okřídlovalo jakousi odvahou.
Když se nešeřilo, sebral se tak dalece, že šel do kuchyně a řekl Johance lhostejným hlasem: „Musíte jít tam a tam,“ a nyní jí uložil jakési složité a dlouhé, málo pravděpodobné poslání, které prý musí hned vyřídit a které si byl ve¬lice pracně vymyslil. Paní Johanka neřekla nic a měla se k odchodu jako trpící oběť. Konečně za ní zapadl zámek a on zůstal sám. S tlukou¬cím srdcem šel po špičkách ke kuchyni a váhal ještě, ruku na klice; padla na něj panika studu, cítil, že se nikdy neodhodlá otevřít její skříň; připadal si jako zloděj. Ale když už myslel, že toho nechá, přišlo to samo sebou: otevřel a vešel.