Kuchyně zrovna svítila čistotou.

Tuhle je Jo¬hančina skříň; ale je zamčená a klíč nikde. Teď teprve se jak náleží zatvrdil ve svém úmyslu; hleděl vypáčit skříň kuchyňským nožem; roze¬dřel ji, ale neotevřel. Vytahal všechny zásuvky a hledal nějaký klíč; zkoušel všechny své vlastní klíče, aby konečně po půlhodinovém zu¬ření shledal, že skříň není vůbec zamčena a že se otvírá háčkem na boty.
Krásně srovnáno, nažehleno leželo prádlo v přihrádkách. A hnedle navrchu jeho šest no¬vých košil, ještě ovázaných modrou stuhou z krámu. V papírové krabici brož jeho ženy s. temným ametystem; otcovy perleťové knof¬líčky k manžetám; podobizna maminky na slo¬nové kosti - bože, i tohle se jí hodilo? Vy¬tahal ze skříně všechno; našel své punčochy a límce, kasetu mýdel, kartáčky na zuby, starou hedvábnou vestu, povlaky na polštáře, starou důstojnickou pistoli, kde co, i zakouřenou a sku¬tečně nepotřebnou jantarovou špičku. Byly to už jen trosky jeho garderoby; větší část se patrně dávno odstěhovala ke kudrnatému synovci. Zá¬pal hněvu pominul, zbyla jen vyčítavá tesknota Tedy tak je to... Johanko, Johanko, čím jsem si tohle od vás zasloužil !
Kus po kuse odnosil své věci do svého pokoje a rozložil je po stole; byla to důkladná výstava všeho možného. Co bylo Johančino, naházel v kuchyni zpátky do skříně; chtěl to dokonce pěkně srovnat, ale po jakýchsi pokusech od toho bezradně utekl, nechávaje skříň otevřenu jako po vyloupení. A pak se začal bát, že se Johanka vrátí a že na něm bude, aby s ní vážně promluvil...