betonová džungle

Dodávka z půjčovny byla stále na svém místě - Rasche ji našel zaparkovanou na rohu policejní budovy. Předpokládal, že ji nepovažovali za důležitou nebo nezjistili, že patří jemu. Stála tam již několik dní, ale jako zázrakem měla stále ještě všechna kola, motor byl celý a jediným graffiti byl nápis UMEJ MĚ! napsaný v mastném prachu na zadních dveřích.
Zřejmě si vybral dobré místo - spousta policistů odcházejících a přicházejících v každou denní a noční hodinu.
Rasche nikdy neplánoval, že si auto nechá tak dlouho. Účet za půjčení bude opravdu síla. Ale ještě chvíli ji potřeboval.
Nějaký čas jen projížděl ulicemi a přemýšlel, jak zabránit federálům, aby předali Schaefera těm příšerám z vesmíru.
Věděl toho příliš málo. Nevěděl, komu může věřit ani jak ty věci zastavit.
Prostě bude muset jít tam nahoru a být připraven na všechno - a byl přesvědčen, že ví, jak to udělat.
Zaparkoval dodávku a doběhl do budovy Policejní akademie na Twentieth.
Střelnice byla stále uzavřená, ale Salvatti byl již zpět ve službě. Na jedné tváři se mu táhla blednoucí modřina připomínající olejovou skvrnu. Vzhlédl k Raschemu.
„Ježíši, Rasche,“ řekl, „kde jsi, sakra, byl? Kluci se s tebou snaží už pár dní spojit, Brownlow a další...“
„Dělal jsem daně,“ řekl Rasche. „Podívej, Sále, potřebuji od tebe laskavost.“
„Já nevím, Rasche,“ řekl Salvatti nervózně, „nechci mít McComba za zadkem.“
„Jdu po těch bastardech ze střelnice,“ řekl Rasche.
Výraz na Salvattiho tváři se okamžitě změnil.
„Co potřebuješ?“ procedil skrz zaťaté zuby.
„Zbraně,“ odpověděl. „Všechno, co seženeš. A žádné papíry - musí to být bez záznamů.“
„Federálové?“ zeptal se Salvatti. „Chtějí to ty bastardi ututlat?“
„Jo, tak nějak.“
„Já to věděl. Sakra, Rasche...“
„Tak, co máš?“
Salvatti chvíli přemýšlel a nakonec řekl: „Cokoliv, co chceš z těch pultů dole, co nezmizely. Plus ještě ty věci, co jsme sebrali těm Jamajčanům - byls u toho, vzpomínáš? Je to ještě v laborce, kluci jsou zavalení materiálem z toho baráku na Beekman Street a tady odtud. Jsou tam všechny druhy těžkých zbraní - Somálci se nechali trochu unést.“
„Vzpomínám si,“ řekl Rasche a zlověstně se usmál.
Bylo to lepší, než se odvážil doufat. Půlka zbraní nebude pravděpodobně fungovat, protože zločinci jsou většinou příliš hloupí a o své zbraně se nestarají, ale Rasche si vzpomínal, kolik toho bylo. Mohl jste odečíst polovinu a stále jste měl arsenál, s kterým byste sestřelil cokoliv. Nebyly to jen kulomety, ale našly se tam i granáty, raketomety, cokoliv.
Na osvobození Schaefera od federálů nebo od těch věcí v lodích to bude bohatě stačit.
„Můžeš mi s tím pomoct, Sále?“
Salvatti přikývl. „Dojdu pro vozík.“
Když vozili zbraně po chodníku a nakládali je do dodávky, kolemjdoucí je zvědavě sledovali, ale nikdo jim nepřekážel. Vždyť přece, kdo by byl tak šílený, aby vozil takové věci za denního světla, kdyby k tomu neměl oprávnění. .
Rasche se usmál pod vousy. Možná nebyl tak šílený jako Schaefer, ale začínal se mu přibližovat.
Schaefera zatím odvezli vrtulníkem z džungle a pak na palubě jakéhosi luxusního armádního tryskáče, který byl pravděpodobně určen pro přepravu VIP, dál do Newarku, kde ho nahnali rovnou do další čekající helikoptéry.
Jednali s ním jako s velmi důležitou osobou a to ho znervózňovalo.
„Tak dobrá,“ řekl Philipsovi, když se usadili ve vrtulníku, „jsme zpátky. Teď chci pár odpovědí.“ Philips se na něj podíval, ale neodpověděl. Místo toho poslal dva strážné, kteří s nimi nastoupili do vrtulníku, pryč; vypadali překvapeně. Schaefer předpokládal, že měli původně letět s nimi.

betonová džungle

Miller byl stále pryč a užíval si svůj čas u Číňanů.
Rasche se naklonil Jonesovi přes rameno a předstíral přátelský zájem.
„Počkej,“ řekl, „není dva plus pět sedm a ne osm?“
„Co...?“ Jones se překvapeně podíval na místo, kam ukazoval Schaeferův prst - Rascheho druhá ruka ho uchopila za zátylek a tvrdě mu udeřila tváří o desku stolu.
Rasche zaslechl charakteristický zvuk lámaného nosu.
Rasche použil část z arsenálu svého partnera, uchopil masku a udeřil jí do telefonu. Po místnosti se rozlétly úlomky plastu a elektrických obvodů; to by je mělo zpomalit. Pak hodil masku po Smithovi. Smith ji instinktivně odrazil, ale stálo ho to přibližně vteřinu při pokusu vytáhnout pistoli.
Pak se na něj Rasche vrhl a přirazil G-mana ke zdí.
Rasche nabitý adrenalinem zvedl Smithe do vzduchu a hlavou napřed ho vrazil do dveří. Dřevo se rozlétlo a ve dveřích se objevila díra, kterou byla vidět tapeta v chodbě; Smithe opustilo vědomí.
„To máš za to, že se otíráš o Skauty, ty zkurvysyne,“ prohlásil Rasche a upustil G-mana na zem. „Můj mladší syn je u Vlků.“
Jednou rukou popadl masku a druhou vytrhl Smithovi pistoli. Pak si prokopal zbytky dveří cestu ven.
„To jsou ty moderní stavby,“ prohlásil. „V Dakotě bych to nedokázal.“
Vyběhl ke schodům.
„Budova MetLife, šest hodin,“ řekl si, když za sebou zaslechl Smithovo sténání a Jonesovy kletby. Naposled se ohlédl a spatřil, jak Jones vchází do chodby. Držel se za nos a po tváři mu stékala krev. V druhé ruce držel pistoli.
Stačil jednou vystřelit a pak už byl Rasche za požárními dveřmi a utíkal dolů po schodech. Střela šla úplně mimo - odštípla kousek omítky ze stropu.
Rasche věděl, že možná nebude mít žádnou šanci; ti dva zburcují celou federální vládu. Kdyby je svázal nebo něco ... ale Miller se mohl vrátit každou chvíli. Kvůli tomu dal také Rasche přednost schodišti před výtahem.
Jeho jedinou šancí bylo, že budou očekávat, že uteče a někde se schová, a nepůjdou po něm. Co jiného by také mohl dělat? A pátrání po odpadlém poldovi v New Yorku by se jen těžko utajilo a ti chlápkové chtěli držet vše v tajnosti. Možná ho prostě nechají být.
Vždyť potřebují jen šest hodin a pak bude po všem.

obydleny ostrov

»Poslouchej, veliteli,« zavrčel Zef, »to už vopravdu nedostanem nažrat?«
Gaj sáhl do kapsy, vytáhl skrojek chleba a podal mu ho.
»To je všechno,« řekl, »a vystačí ti to až do smrti.«
Zef utopil krajíc v plnovousu a začal soustředěně pohybovat čelistmi. Tohle je snad jen špatný sen, pomyslel si Maxim. Přece všichni vědí, že jdou na jistou smrt. A přece jdou. Znamená to snad, že v něco doufají? Že by každý z nich měl nějaký svůj plán? Ach ano, o záření nemají ani potuchy… Každý si myslí: někde cestou zabočím do lesa, vyskočím z mašiny, zalehnu a dál ať si táhnou jen pitomci… O tom záření je třeba psát letáky, je třeba o něm nebojácně vykřikovat na veřejnosti, zřídit vysílačky, i když přijímače fungují jenom na dvou vlnových délkách… To je jedno, tak se dá vtrhnout do přestávek mezi vysíláním oficiálních stanic. Neobětovat lidi na věže, ale na kontrapropagandu… Ostatně, to až potom, teď se nemohu rozptylovat. Teď je třeba všechno spolehlivě registrovat. Hledat sebemenší skulinky… Na nádraží tanky nebyly a děla taky ne, všude jen pěší legionářské jednotky. To musí mít na zřeteli. Úval je spolehlivý úkryt, je hluboký — až projdem, ostrahu určitě odvolají… Ačkoli ne, proč, ostraha s tím nemá nic společného, jakmile se rozběhnou zářiče, všechno vyrazí kupředu… S obdivuhodnou přesností si vybavil, jak to všechno proběhne. Tanky s posádkami blitzträgrů se rozeřvou a rozjedou se. Za nimi se jako lavina povalí armáda… Celé přífrontové pásmo se vyprázdní… Těžko si zatím představit hloubku tohoto pásma, ale na takové dva tři kilometry kolem určitě nezůstane jediný člověk s jasnou hlavou, to je nabíledni, i přestože neznám dosah mobilních zářičů. Soudný budu jen já… Ba ne, to bude víc než dva kilometry. Všechny věže i mobilní aparatury určitě pojedou na plný výkon. Zblázní se celé pohraničí… Massarakš, ale co se Zefem, ten to nevydrží… Maxim sklouzl pohledem k rytmicky se komíhající ryšavé bradě světového věhlasu. Nedá se nic dělat, musí to vydržet. V krajním případě se mu pokusím pomoct, i když se obávám, že budu mít docela jiné starosti. A pak je tu Gaj — z toho celou tu dobu nesmím spustit oči… Práce bude nad hlavu. Ale to nic. Koneckonců budu v tomhle bahnitém víru naprostým pánem situace a nikdo mě nedokáže zastavit, ani si netroufne…
Prošli lesíkem a k jejich uším dolehlo hutné dunění tlampačů, práskání výfuků a nervózní výkřiky. Před nimi na mírném svahu stály v trávě ve třech řadách tanky. Mezi nimi se ploužili mechanici a nad tím vším stálo mračno modrošedého dýmu.
»A vida, tak tady jsou naše rakvičky!« zvolal nějaký bodrý hlas vepředu.
»Jen se podívej, do čeho nás to chtějí cpát?« zděsil se Gaj. »Předválečný mašiny, císařský šrot, plechovky od konzerv… Poslyš, Maku, ty chceš, abychom tu zdechli? To je přece jistá smrt…«
»Jak daleko je na hranici?« zeptal se Maxim, »A vůbec, co je za tím návrším?«
»Rovina,« odpověděl Gaj. »Jako stůl. Ke hranici je to tak tři kilometry a hned za ní začínají kopce, které se táhnou až k…«
»Nějaká řeka by tu nebyla?«
»Ne.«
»A rokle nebo strž?«
»Ne… Aspoň si nevzpomínám. Proč šeptáš?«
Maxim ho chytil za ruku a pevně ji stiskl.
»Neklesej na duchu, chlapče,« povzbudil ho. »Všechno bude v pořádku.«
Gaj k němu odevzdaně vzhlédl. Oči měl hluboko zapadlé a lícní kosti pevně obtahovala napjatá kůže.
»Opravdu?« zeptal se. »Já totiž žádné východisko nevidím. Zbraně nám sebrali, v tancích jsou místo pravých granátů jen kovové atrapy a kulomety odmontovali. Před námi smrt, a za námi taky.«
»Ahá!« ozval se potměšile Zef, který se dloubal třískou v zubech. »Panáček se počůral? To není jako mlátit arestanty přes držku…«
Kolona vpochodovala do mezery mezi první a druhou řadou tanků a zastavila. Mluvit se tu téměř nedalo. Přímo v trávě stály mamutí trychtýře polních reproduktorů a sametový magnetofonový bas z nich hlásal: »Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel. Vpřed, jedině vpřed. Páky k sobě a vpřed. Na nepřítele. Vpřed… Před námi za hřebenem je proradný nepřítel… Páky k sobě a vpřed…« Pak se mechanický hlas přetrhl v půli slova a rozeřval se explukovník. Stál na kapotě svého terénního vozu a velitelé praporů ho drželi za nohy.
»Vojáci!« hulákal explukovník. »Už toho mletí pantem bylo dost! Všichni ke strojům! Především řidiči, protože na ostatní kašlu. Ale každého, kdo tu zůstane…« Vytáhl svou pistoli a všem ji ukázal. »Rozumíte, hlupáci? Páni rotní, rozdělte posádky do tanků…!«
Nastala velká tlačenice. Explukovník balancující na pomačkaném radiátoru dál cosi vykřikoval, ale už ho nebylo slyšet, protože reproduktory znovu monotónně hučely, že před námi je nepřítel, a proto páky k sobě. Všichni blitzträgrové se vrhli ke třetí řadě strojů. Strhla se rvačka a vzduchem se zamíhaly okované podrážky. Kolem třetí řady tanků líně kvasil hustý šedý dav. Některé tanky se pohnuly a sypaly se z nich lidé. Explukovník marnou snahou udělat pořádek dočista zmodral a nakonec vypálil pár ran nad hlavy davu. Z lesa vyběhl černý řetěz legionářů.
»Jdeme,« řekl Maxim, tvrdě uchopil Gaje a Zefa kolem ramen a poklusem je vlekl ke krajnímu tanku v první řadě. »Počkej,« zakuňkal zmateně Gaj a rozhlédl se kolem. »My jsme přece čtvrtá rota, my máme být támhle, ve druhé řadě…«
»Tak si běž tam, jen běž,« vybídl ho hněvivě Maxim. »Nechceš si třeba taky trochu zavelet?«
»Zelenej mozek,« prohodil Zef. »Mámo, nech toho…«
Zezadu Maxima kdosi uchopil za opasek. Maxim se ani neotočil, jen se pokusil z toho sevření vytrhnout — nepovedlo se. Podíval se, kdo to je. Za ním se s jednou rukou zaťatou do jeho opasku vlekl čtvrtý člen posádky, řidič, jinak kriminálník zvaný Háček. Druhou rukou si utíral zkrvavený nos.
»Aha,« uvědomil si Maxim. »Vidíš, na tebe jsem zapomněl. Ale dělej, nezůstávej pozadu…«
Dopáleně si musel přiznat, že na Háčka v tom blázinci opravdu zapomněl, přestože řidiči v jeho plánu náležela dosti významná úloha. Vtom už zarachotily legionářské samopaly a po pancířích se s mňoukavým kvílením roztančily kulky, takže se museli sehnout a uhánět ze všech sil. Maxim zaběhl za poslední tank a zůstal stát.
»Na můj povel,« vypravil ze sebe udýchaně. »Háčku, startuj! Zefe, do věže! Gaji, zkontrolovat spodní poklopy… Ale pořádně, nebo ti hlavu utrhnu!«
Sám rychle obešel tank a prohlédl si podvozek. Kolem se ozývala střelba, řev, monotónní dunění reproduktorů, ale on si dal slovo, že se nebude rozptylovat, a tak se nerozptyloval, jen si pomyslel: reproduktory — Gaj — mít na paměti. Pásy stroje vypadaly vcelku přijatelně, ale hnací kladky vzbuzovaly vážné obavy. Nevadí, to stačí, však v tom dlouho nepojedeni… Zpod tanku se neobratně vysoukal Gaj, už celý špinavý a s potrhanými rukávy.
»Poklopy přirezly!« křikl na Maxima. »Raději jsem je nechal otevřené, co tomu říkáš?«
»Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel!« hřímal magnetofonový bas. »Jedině vpřed, jedině vpřed! Páky k sobě…!«
Maxim popadl Gaje za límec a přitáhl ho k sobě.
»Máš mě rád?« zeptal se ho a pohlédl do hrůzou rozšířených očí. »Věříš mi?«
»Ano!« vydechl Gaj.
»Tak poslouchej jen mě. Jinak nikoho. Všechno ostatní jsou lži. Já jsem tvůj přítel, jedině já, jinak nikdo. Zapamatuj si to! To ti rozkazuju! Zapamatuj si to!«
Ztumpachovělý Gaj horlivě přikyvoval a tiše šeptal:
»Ano, ano, ano… Jen ty. Jinak nikdo…«
»Maku!« zařval Maximovi někdo přímo do ucha.
Ohlédl se. Před ním stál ten podivně známý civil v dlouhém plášti, ale tentokrát už bez klobouku… Hranatá sloupaná tvář, rudé zanícené oči. Ale to je přece Fank! Na tváři krvavý šrám, rozražený ret…
»Massarakš!« řval Fank ve snaze překřičet ten rámus. »Vy jste snad ohluchl či co! Poznáváte mě?«
»Fanku!« zvolal Maxim. »Kde se tu berete?«
Fank si setřel ze rtu krev.
»Jdeme!« vybídl Maxima. »Ale rychle!«
»Kam?«
»Někam ke všem čertům! Rychle, proboha!«
Uchopil Maxima za kombinézu a vlekl ho pryč. Maxim se mu vytrhl.
»Zabijou nás!« křikl. »Legionáři.«
Fank zakroutil hlavou.

Ta věc na Schaeferově krku, lodi plující nad ulicemi, Philipsův rozkaz, aby se do toho nepletli, zmizení Schaeferova bratra před osmi lety...
Ještě všemu nerozuměl, nějaké části mu nebyly jasné, ale to předání...
„Ježíši“ hlesl, „chcete dát Schaefera těm vetřelcům, že ano?“
Smith ani Jones to nepopřeli a Rascheho popadl vztek. „Vy zkurvený bastardi...“ začal.
Smith vytáhl pistoli a strčil mu ji pod nos. „Zpátky!“ zasyčel. „Ještě pohyb a přivážu tě k záchodové míse!“
Rasche se zarazil; došel ke gauči a posadil se.
„Jo, jasně,“ řekl a snažil se, aby to znělo neškodně. Cítil, jak mu srdce divoce bije, ale snažil se mluvit klidně. „Podívejte, je mi to líto. Jsem jen trochu přetažený. Po tom všem. To čekání tady a tak. Musíte chápat, že Schaefer je můj přítel...“
Smith ho chvíli probodával pohledem, ale pak se uvolnil a schoval automat do pouzdra.
„Samozřejmě,“ řekl. „To je v pořádku! Už jen šest hodin a bude po všem. Pak se budeš moct vrátit domů k ženě a dětem.“
„Jo,“ řekl Rasche, „díky.“
Přemýšlel, jestli se jeho žena a děti už vrátily domů. Jsou ještě v Elmiře? Nebo se vrátily domů a zjistily, že je pryč? Shari musí být bez sebe strachem, když o něm tak dlouho neslyšela - napadlo někoho, aby jí řekl, co se děje?
Nebo ji alespoň uklidnit nějakou přijatelnou lží.
Ti bastardi se pravděpodobně ani nenamáhali. To ještě přiživilo jeho vztek, ale nedal to na sobě znát.
Dlouhou dobu jen seděl, aby nechal ze vzduchu vyprchat napětí, aby se Jones a Smith uvolnili a aby si mysleli, že se uklidnil i on; pak vstal, tak nedbale jako ještě nikdy v životě. Došel k oknu a podíval se ven.
Samozřejmě věděl, kde je; když viděl ulici, tak dokázal určit místo téměř kdekoliv na Manhattanu. Bylo to lehké. Metro na Lexington Avenue bylo vzdálené jen jeden blok. Kdyby se dokázal dostat zbytu a z budovy...
Znovu se přiblížil ke stolu.
Smith stál zase u dveří a zbraň měl schovanou v pouzdře.
Jones se vrátil k daňovému přiznání.